Speciální smetanovský set se stal jedním z vrcholů minulého ročníku festivalu Brutal Assault, ale také momentem, který návštěvníci v debatách nejčastěji propírali. Zaznívalo vše od neskrývaného nadšení až po jasné odsouzení. Jistým pojítkem se stalo místo - roztěkané festivalové prostředí přece jen není tím nejvhodnějším pro originální set spojující klasickou hudbu s black metalem. Na druhou stranu, o spolupráci Cult of Fire a Bohemian Symphony Orchestra Prague se mluvilo i mimo pro festival běžné kanály - zpráva o Bedřichu Smetanovi v černém si našla místo snad ve všech médiích. Rozhodně by proto byla škoda nekout železo, dokud je žhavé.

Obě tělesa tak dostala šanci na repete, kterou neodmítla. Navíc v prostředí, které je přece jen poněkud vhodnější. A protože se večerní koncert v pražském Divadle Hybernia poměrně svižně vyprodal, nakonec přibylo ještě podvečerní představení. A i na něm bylo téměř plno.

Do hlediště pražského divadla se rozhodně netrousili jen metalisté. Pohybovali se mezi nimi i návštěvníci, které bych na takové akci nečekal, tací, pro které jsou měkké divadelní sedačky rozhodně domáčtějším prostředím než prach v pevnosti Josefov. Každopádně, klobouk dolů, nevšiml jsem si, že by v průběhu vystoupení někdo odešel.

Jednou z oprávněných výčitek směřovanou vůči festivalovému setu bylo, že jakkoliv sklidil (převážně) nadšené ohlasy, postrádal intimitu, která klasice přece jen sluší víc než plocha pro patnáct tisíc lidí. V tomto případě bylo Divadlo Hybernia šťastnou volbou, která šla hudbě na ruku. Tím druhým kladem byl konečně zvuk, který si celý projekt zaslouží. V open air prostředí totiž zejména baterie bicích přetloukala symfonický orchestr a z některých skladeb zůstalo pouze dunění kopáku.

To podstatné naštěstí zůstalo. Spojení hudby Bedřicha Smetany s blackmetalovými kytarami a rytmikou funguje a platí to, co platilo v létě: Smetana by měl, myslím, radost. Metalová zvuková planeta dokázala v téměř dvě stě let staré hudbě vyhmátnout její temnou podstatu.

Pochopitelně se nejvíce vybíralo ze symfonických básní. "Vltava" je už docela stálicí koncertů Cult of Fire, zněly i přepracované kusy "Z českých luhů a hájů" nebo "Tábor", do zhruba hodinového setlistu zapadly i orchestrální skladby "Pochod Národní gardy" a "Triumfální symfonie". A stejně jako na festivalu Brutal Assault i tady celý večer uzavřel "Váh", tedy smetanovská variace, kterou už před lety pro kapelu napsal její lídr Vladimír Pavelka.

Repríza festivalového setu přinesla mnohem výraznější sevření obou těles. V létě přece jen byla zřejmá lehká nervozita, která vyústila až v euforicky úlevné finále. Tento pocit v divadelních kulisách - ale pěkně poctivě s plameny i projekcemi krás české země - zmizel. Zůstalo sebejisté prolnutí dvou zdánlivě vzdálených světů, jež nepůsobilo jako manýra nebo laciné dobarvovaní metalu klasikou (nebo klasiky metalem, jak je libo). Oboje se obohacovalo a na hudbu Bedřicha Smetany vrhlo nové, svěží světlo.

Tleskalo se dlouze, ve stoje, uznale. Oprávněně. Hned dvojitá repríza totiž ukázala, že tento projekt skutečně funguje a že je o něj zájem. Tato tři představení by se ale neměla stát ukazatelem trendu. Výjimečnost celého projektu tkví v jeho ojedinělosti. Byť, ano, nějaký ten zvukový záznam na hezky vyvedeném nosiči, tak jak to tým kolem Cult of Fire umí, si představit umím.