Tím prvním, co patrně každého návštěvníka po vstupu do klubu zarazilo, byly černé závěsy. Ty měly prostor opticky zmenšovat a v podstatě zakrýt skutečnost, že na Kakkmaddafakka mnoho lidí - naneštěstí pro ně - nedorazilo. Takové Café V lese by Norové vyprodali, Rock Café možná s trochou štěstí taky, ale MeetFactory s kapacitou 750 diváků už na ně bylo příliš.

Druhou zarážející věcí se stala délka koncertu. Pětaosmdesát minut trvající set se zdál až příliš dlouhý a ukázal, že ho skupina nedokáže plnohodnotně naplnit. Vydala sice už sedm řadových desek plných nápadů, nicméně do programu svého druhého pražského vystoupení zařadila hned několik zvukově velice podobných písní. A tak se z párty kapely - v dobrém slova smyslu - stala kapelou tak trochu monotónní.

Kupříkladu hned úvodní část startující s kousky "Touching", "Sorry", "Sixth Gear", "Baby", "Galapagos" a dalšími ukázala, že indierocková sestava běžně zkracována na KMF sice umí napsat chytlavou písničku s letně znějícími, svižnými riffy, jaké známe například od Foals, ale když jich za sebou poskládá pět nebo i více, z radostné euforie se jako posluchač postupně dostanete spíš do otupělé letargie. Na rozdíl od slavnějších kolegů totiž Kakkmaddafakka nepracují tolik s dynamikou a strukturou skladby a drží se většinou spíše osvědčeného mustru sloka-refrén.

Ne že by však cokoliv z výše řečeného zahýbalo s atmosférou. Publikum se bavilo nadmíru dobře, snad i proto, že jste v něm nalezli spoustu cizinců, kteří se nedrželi zkrátka a ze skromného koncertu udělali pod pódiem nefalšovanou divočinu. Mladé slečny, pro frontmana dle rozhovoru pro musicserver tolik důležité, nepřestávaly vesele poskakovat a narážet do sebe vzájemně jako v kotli na festivalu. Na nějakou brzkou odpolední hodinu by se tam ostatně vikingové ze severu, jak si sami říkají, výborně hodili.

Ještě větší neukázněnost se rozpoutala během coverů. "Freed From Desire" od zpěvačky Galy v úvodní třetině show a v růžovo-žluto-zeleně nasvětleném přídavku pak ještě basákem španělsky zpívaný "Bailando" od Paradiso jsou sice odrhovačky non plus ultra, ale publikum se ze známých melodií mohlo zbláznit radostí. A zatímco zpěvák Axel Vindenes, přezdívaný dle svého vzhledu jako Lion, sundával jeden svršek za druhým, až mu málem spadly i kalhoty, klávesista ve volných chvílích mával rozměrnou vlajkou s nápisem kapely, jak kdybychom se nacházeli kdesi na karnevalu v Riu, a ne v promrzlé Praze.

K ní frontman - stejně jako v našem rozhovoru - dodal vzpomínku na dobu, kdy se v mládí prospal v parku na Letné. A také se pochlubil, že v jeho skupině umějí zpívat úplně všichni, což vzápětí potvrdil třeba i bubeník. Rozhodně potěšil také závěr s největšími hity "Restless" či "Forever Alone".

Přesto ale buďme fér: Jakkoliv se skupina na svých posledních albech snaží o příklon ke stadionovému rocku a její na podzim slibovaná, byť evidentně zpožděná, osmá deska by to měla potvrdit, z Kakkmaddafakka se s největší pravděpodobností příští velká kapela nestane.

Koncert ukázal, že její osobitost a originalita se zásadně neliší od řady jiných, slavnějších jmen, jen stěží se tedy pro někoho stane tou nejoblíbenější partou. Což je přesně ten status, na němž by se v opačném případě dalo stavět a dál růst. Druhý český koncert KMF proto sice zabavil na slušných 7/10, ale nic víc. Výjimečnost mu scházela.