Když si zpětně pročtete reportáže z předchozích koncertů Franka Turnera a jeho doprovodné kapely The Sleeping Souls, které jsme na musicserveru vydali při příležitosti jeho českých, ale i zahraničních vystoupení v minulých letech, měla by na vás dýchnout jednoznačná pointa. Ten chlápek je prostě skvělý - obrovský sympaťák se srdcem na dlani, písničkami o něčem a zkrátka člověk, který by se pro své publikum rozdal.

Jeho punk-rockovou misí je rozdávat v nekompromisním a tvrdém světě lásku, slušnost a dostatek síly těm, kteří ji postrádají. Coby duchovní pokračovatel Bruce Springsteena maká každý koncert na tom, abyste z jeho show odcházeli naplnění a s nadějí, že už bude líp. A jak už to tak bývá, slušnost, noblesa a ryzí srdce se bohužel neprodává.

Nechápejme se špatně, v Roxy byla kapacita sálu možná dokonce překročena, jak narváno tam bylo. Nemálo fanoušků se muselo smířit s mizerným výhledem na pódium, neboť do kotle se už nešlo dostat. Jenže takovou situaci známe už z roku 2018, kdy se Frank na stejném místě ukázal v Česku naposledy a podobným způsobem jako nyní se i v češtině představil. Jen se tehdy jednalo o koncert číslo 2279, zatímco nyní se dostal už na číslovku 2965. Jubilejní koncert s číslem 3000 ho čeká příští rok v Londýně.

Po takovém množství vystoupení po celém světě, při němž si nedávno vyzkoušel i málem sebevražednou tour po Státech, kdy noc co noc hrál v jiném státě USA, byste možná čekali, že dojde k upgradu například do Fora Karlín. Nedošlo. A jak ukázal i drobný výzkum v sociální bublině autora reportáže, lidé v Česku, kteří jinak poslouchají folk, punk i rock, jimiž je písničkář proslulý a patří tedy mezi jeho cílovku, na něj nechodí, protože ho vlastně vůbec neznají. Tak jednoduché to je.

V České republice totiž došlo k podivuhodné situaci. Zatímco v Německu, Rakousku, Maďarsku, Polsku a dalších státech už více než dekádu patří Frank Turner k letním festivalům podobně jako slunce a pivo, neboť je naprosto ideálním festivalovým interpretem, v Česku si ho akorát před mnoha a mnoha lety pozvali pouze na Mighty Sounds. A od té doby ani ťuk. Pouze kluby.

Jenže do nich si logicky kupují vstupenky jen ti dávno přesvědčení. Proto jste mohli i v Roxy slyšet od návštěvníků převážně němčinu. Zůstává nad tím rozum stát. Vždyť dvaačtyřicetiletý umělec by i se svou družinou očaroval návštěvníky jak na Rock For People, tak třeba na Colours Of Ostrava. Pracovat s publikem totiž umí jako málokdo. A jakmile by nepřekvapivě a zcela zaslouženě zazářil i před diváky dosud nepolíbenými jeho umem, dávno bychom se mohli bavit o tom, zda už mu zmiňované Forum Karlín není malé. Nepochopitelná situace. Mít jako promotér v ruce takový diamant a nevytěžit ho na maximum...

Ale zpátky k dění na scéně. Po The Meffs si svůj irskou muzikou našlápnutý šraml rozbalili taktéž nedocenění Skinny Lister. Ty by návštěvníci ostravských Barev znát mohli, ostatně tamní Drive stage mají muzikanti velice dobře prošlapanou. Britové v lehce obměněné sestavě by si jistě zasloužili i delší čas než chabou půlhodinku, nicméně hlavní hvězda večera hrála takřka dvě hodiny, tudíž o pořádnou porci zážitků ani tak nebyla nouze.

I tentokrát hrál Frank Turner s takovou vervou, že už po třetí písničce mohl ždímat košili a hledat ručníky. Lilo z něj tak moc, že musel co chvíli zavírat oči, aby mu do nich slaný pot z čela nestékal. Na plavbu na rukou publika se sice stejně jako posledně nevydal, ovšem jakmile tak učinili první rozdovádění fanoušci, muziku zastavil a okřikl zdejší sekuriťáky, že "by, sakra, měli začít dělat svou práci a přemístit se od bočních stěn do pitu a chytat plovoucí fanoušky, protože nechce, aby se na jeho koncertě někdo zranil". Skladbu "Photosynthesis" proto musel restartovat, za což se omluvil, není však pochyb o tom, že byl v právu. To jeho jméno a bankovní konto by následně mohlo dostat ránu, kdyby včas nezakročil a neupozornil na to, že pracovníci klubu na místě nejsou jen pro parádu. Pomyslně tak naplnil slova svého vlastního refrénu o tom, že "si nesedne na zadek a nebude držet klapačku".

Jediný nepříjemný moment celého večera však zůstal vzápětí zapomenut, neboť se autor letošní, už desáté studiovky "Undefeated", kterou si určitě poslechněte a soustřeďte se u ní na to, jak krásně do jeho tvorby stále silněji promlouvá klavír, rozpovídal. Řada fanoušků tak dostala možnost se dozvědět, že singl "Somewhere Inbetween" pojednává o temných momentech, kdy se uprostřed noci probudí a bojuje s imposter syndromem. "The Ballad Of Me And My Friends" zase tvrdě, ale trefně popisuje časy, kdy se poflakoval v severním Londýně, chlastal a hulil s kamarády a doufal, že se mu jednou podaří prorazit.

Vyloženě památná historka se ale vztahuje k novince "Letters". "V devadesátkách jsem jako teenager jezdíval na tábory. Nosil jsem tehdy mikinu s nápisem Korn a na jednom z nich jsem se seznámil s holkou, která pro změnu měla mikinu s nápisem Pennywise. Okamžitě to zaklaplo, ukázala mi, o čem je punk-rocková muzika, a tři roky v kuse jsme si pak v průběhu roku dopisovali a posílali mixtapy na kazetách třeba s Minor Threat a dalšími kapelami. A pak s tím náhle přestala a už jsem o ní nikdy neslyšel. A teď - před pěti měsíci - se mi ozvala! Napsala mi e-mail, jen aby se mě zeptala, jestli je písnička "Letters" o ní. Tak si říkám: 'To je fajn o tobě zase slyšet - po osmadvaceti letech!'" dodal trochu uštěpačně asi jen na oko dotčený interpret.

Potěšil ale i silnými hudebními momenty. Krásně melodickou vyhrávku na mandolínu "The Way I Tend To Be" doprovodil procítěným vokálním výkonem, z nového alba se blýskla perla "Ceasefire" o hádce se svým patnáctiletým já s gradujícím instrumentálním finišem, jenž se stal vrcholem večera. Tehdy do kytary řezal tak, že tím připomínal dokonce i koncerty Biffy Clyro. V jinak velice šikovně a bohatě seskládaném setlistu chyběla snad jen oblíbená skladba "Mittens".

A samozřejmě - srdečná atmosféra z jeho show nikam nezmizela. Publikum mávalo, po jeho vtipném, ale i láskyplném projevu u přídavku dle požadavku skákalo, dělalo cicrle pity, zpívalo a svému oblíbenci od začátku do konce viselo na rtech. Nezbývá než doufat, že už nyní se plánuje jeho příští česká zastávka. O takových koncertech je totiž radost psát.