Se svými hity bodují O5 a Radeček v éteru už delší dobu, loni ale s písní "Hory" dosáhli dalšího milníku. Získali díky ní ocenění v Českém slavíku, což označují za šumperské Nagano. Jak vznikala nová deska "HoraLove", kterou považují za svou životní? Povídali jsme si s bratry Tomášem a Ondřejem Polákovými.
Pocházíte z jesenických hor, kterými se v září prohnaly povodně. Následně jste uspořádali streamovaný koncert na pomoc postiženým touto pohromou. Jak se záměr vydařil?
Ondřej: Koncert dopadl skvěle. Původně jsme stream plánovali k vydání desky, ale přišly povodně, a tak jsme nápad překlopili na pomoc Jeseníkům. Během pár dní se podařilo sehnat štáb a lidi, co nám s tím pomohli. Jsme rádi, že nás podpořila média, což zkraje přenosu způsobilo problém, protože se připojilo několik set tisíc lidí a celé to spadlo, ale během půl hodiny jsme to zpátky nahodili. Peníze jdou na konkrétní pomoc malým obcím, nejde o všeobecnou sbírku. Doteď je záznam k vidění na YouTube včetně QR kódů, takže lidé mohou dlouhodobě přispívat.
© BrainZone Letos jste podpořili třeba i projekt Pinktober, který se zaměřuje na problematiku rakoviny prsu a její prevence. Jak moc dbáte na prevenci a zdraví vy?
Ondřej: Docela dost. Jelikož máme hodně koncertů, pracovních povinností a malé děti, které nosí neustále moribundusy ze školek a škol, prevence je důležitá. Chodíme na preventivní prohlídky, ale i během všedního dne baštím chilli, zázvor, dopřávám si saunu, vyrábím si kimči - není nic lepšího. Ale podívej se na Tomáše, jak má velký batoh, polovinu obsahu tvoří léky a vitamíny.
Tomáš: Má to tak většina zpěváků. Když nekoncertujeme, nevíme o rýmě ani nachlazení. Ale když se blíží turné, najednou všichni onemocníme. Asi je to tím, že si těch problémů začne člověk víc všímat.
Často jezdíte do Prahy. Napadlo vás uspořádat koncert ve vlaku, abyste si ukrátili cestu?
Tomáš: V rámci propagace jednoho dopravce jsme ve vlaku jednou hráli, ale nebylo to moc dobré. Hraje se tam blbě, když jedeš přes výhybky a u toho drnkáš na kytaru, nemáš se čeho chytnout a během písničky se párkrát třískneš hlavou o boční stěnu.
S cestováním souvisí i píseň "Hory", která předcházela albu "HoraLove". K tomu se váže celý projekt "Mamradhory.cz" s Radkem Jarošem s podtitulem "Český Everest", kterým se snažíte motivovat lidi, aby chodili do přírody a společně pro dobrou věc navršili výšku 8 848 m. Cílem bylo rozpohybovat Česko?
Ondřej: Lidi se zapojili, posílali nám příběhy o svých výletech a my jim za to poslali certifikát. Vzniká i charita - zájemci budou sbírat výškové metry a tím pádem peníze pro nemocné děti. Myšlenka byla rozpohybovat lidi, dostat je po covidu zpátky na hory, aby si uvědomili, že nemusejí jezdit někam daleko. Hezká místa mají hned za barákem a nikde jinde nenajdou takový nadhled a klid jako na horách. Třeba se díky tematické skladbě podařilo některým ukázat jejich krásu.
Řadíte se mezi velké horaly, když jste tak pojmenovali svou novou desku?
Tomáš: Ano, především Přemek a Radeček jsou velcí horalové. Hory nás obklopují celý život. My dva s bráchou rádi vypadneme i někam na pláž, která nás neuráží. Rádi prostředí měníme. I u moře se dají najít hezké hory a toto spojení může být ideální.
Ondřej: Přemek a Radeček chodí na dlouhé treky po horách, spí tam, jsou do toho zapálení, na běžkách ujedou desítky kilometrů. My s bráchou se na tato místa vydáváme na pohodu s rodinkami a kamarády. Celý projekt i písničku "Hory" cílíme na všechny. Do hor můžete vyrážet i rekreačně, nejen jako profíci, kopce slouží všem, dokonce i nám - gaučovým maloměšťákům.
© Pavla Hartmanová Většina skladeb pro tuto nahrávku vznikla ve spolupráci s producentem Gregem Haverem. Nahrávali jste v Hansa Studios Berlin. Odrazil se do výsledku genius loci tohoto slavného místa?
Tomáš: Určitě, tam to jinak nešlo. Studio je výjimečné, natáčely v něm velké kapely jako
U2 nebo
Depeche Mode, ale třeba i
David Bowie. A člověk to tam cítí. Prostor navíc nežije jen z bývalé slávy, pár týdnů před námi ho navštívili
Coldplay, hráli jsme tam na klavír a zpívali na mikrofon jako
Chris Martin.
Ondřej: Ale to, že natáčíš ve známém studiu, ještě neznamená, že tam vzniknou dobrý věci. Nám se to povedlo. Myslíme si, že se jedná o naši životní desku, a to i díky atmosféře a technickému vybavení, které jsme uměli využít pro naši tvorbu. Už nyní, v době vydání, zahrnuje nahrávka tři rádiové hity číslo jedna. Teď je pro nás nejdůležitější, jak nové songy přijmou fanoušci. Přejeme si, aby si je zamilovali, aby se staly součástí jejich životů. Ale to ukáže teprve čas.
Řekli jste, že album považujete za životní. V čem se nejvíc liší oproti předchozím šesti položkám vaší diskografie?
Tomáš: Obsahuje devět písní a žádnou vatu. Raději jsme zvolili kratší stopáž a dali na něj jen stoprocentní skladby. Fanouškům neservírujeme celou vánočku, ale jen rozinky z ní. Jsme spokojeni po textové i hudební stránce, zvuk je jedinečný. Po delší době jsme se sešli jako celá kapela dohromady ve studiu. Předchozí řadovky jsme natáčeli po stopách a posílali je producentovi, kterého jsme ani neviděli.
Loni jste za "Hory" zvítězili v kategorii Nejoblíbenější písnička posluchačů Rádia Impuls v Českém slavíku. Co pro vás takový úspěch znamená? A souhlasíte s tím, že jde po "Praze" a "Vloupám se" o třetí skladbu klíčovou pro vaši kariéru?
Ondřej: Ano, pojmenovala jsi to přesně. Z ceny jsme měli radost hlavně kvůli rodičům, vydavatelství a všem dalším lidem, co jsou roky kolem nás, fandí nám a nezlomili nad námi hůl ani v dobách, kdy se nedařilo. A že těch roků, kdy se nedařilo, bylo víc. Po Slavíkovi nás v rodném Šumperku dvakrát vítalo zaplněné náměstí. Jednou hned po příjezdu a pak pro nás město dělalo slavnostní přijetí, policisté museli v centru zastavit dopravu, lidí přišlo hodně.
Tomáš: Takové šumperské Nagano.
(smích)
© Marek Gerhard / musicserver.cz Řekla bych, že "Hory" zlidověly. Dokonce na ně při koncertech máte připravený jednoduchý taneček. Daří se vám návštěvníky rozpohybovat?
Tomáš: Je to čím dál tím těžší - jak se z písničky stal hit, všichni ji chtějí mít natočenou a polovina lidí drží v ruce mobil. Ale ta druhá polovina tančí s námi a z pódia je to super pohled.
(smích)
Ondřej: Taky u novější
"I tak to za to stojí" jsme se na festivalech dívali po divácích, jestli ji už znají a zpívají s námi. Pak jsme si uvědomili, že jestli je písnička hit, se nepozná podle toho, kolik lidí si ji zpívá, ale podle toho, kolik jich vytáhne telefon a začne si ji natáčet. Když se těch mobilů objeví hodně, skladbu posluchači znají a mají ji rádi.
Co říkáte na zákaz používání telefonů, ke kterému nedávno na svých pražských koncertech přistoupil Bob Dylan?
Ondřej: Má to něco do sebe. Lidi si mají koncert užívat, a ne natáčet nepovedené nahrávky. My jim telefony zakazovat nebudete, ale určitě raději vidíme fanoušky bavit se bez mobilu v ruce.
Klip k singlu "Hory" doplňují animace, které odkazují na hojně navštěvované turistické cíle právě na našich pohořích. Který artefakt či turistický cíl máte vy spojený s horami?
Tomáš: Samozřejmě Praděd a také mě fascinuje přehrada Dlouhé stráně.
Ondřej: Je to dechberoucí zážitek, kdy vylezeš na vysoký kopec a máš před sebou vodní plochu třiceti fotbalových hřišť.
Píseň "Chlap" by se podle mě klidně obešla bez použitých gospelový vokálů.
Tomáš: Když jsme jeli do studia, nepočítali jsme s nimi. To byl Gregův nápad, využil toho, že s námi do Berlína dorazila i
Elly.
Ondřej: Písnička se od ostatních dost liší, protože ji jako jedinou komplet složil - jak text, tak melodii - Radeček. Je z jiného těsta, trochu do jazzu, šansonu, gospelu. Jsme rádi, že zní jinak, i díky nečekaným prvkům. Ukázali jsme se v novém světle.
© Pavla Hartmanová Je "Měla bys vědět" vaše první vánoční skladba? Přiznám se, že nebýt použitých rolniček, ani by mě nenapadlo si ji s tímto tématem spojovat.
Ondřej: Každý rok řada českých interpretů zkouší napsat a dostat mezi lidi novou vánoční písničku. Jenže ve skutečnosti se to za posledních třicet let povedlo jen Ledeckému, Farne a Neckářovi. Takže snahu udělat sváteční hit jsme vzdali, i když nás o to label několikrát žádal. Tento song vznikl spontánně, ani jsme neměli pocit, že by mě být takto zaměřený. Všichni z vydavatelství se do něj ale zamilovali a jsou přesvědčeni, že by se mohl stát vánočním hitem. My budeme rádi, když si ho pár lidí pustí na Štědrý den u večeře a stane se součástí jejich svátků. Tomáš ho nahrál na první dobrou, bez střihu. Když skladbu ve studiu dozpíval, i drsňáci v kapele, kteří jinak emoce neprojevují, měli slzy na krajíčku.
"Všechno je v pořádku" mi díky dechům připomíná Kryštof.
Tomáš:
Kryštof je jen jeden. Písničku složil brácha, hodně jsme si od ní slibovali, ale dlouho jsme k ní neměli text. Proto jsme zavolali našemu záchranáři
Pokáčovi, který text krásně trefil. Bez slov plných naděje a uklidnění ve spojení se svižnou hudbou by výsledek tolik nevynikl.
Zpíváte tam, že někdy na vás padá splín. Podobné téma otevíráte také v "Padám".
Tomáš: Někdy je to náročný a může to na nás padat. Až díky textům našich písniček se s odstupem času dozvídáme, jaké období jsme vlastně prožívali. Kdysi jsme nahráli desku a v každé skladbě zpívali něco o chlastu a že před něčím utíkáme. Do aktuálních textů se promítlo to, že žijeme hektické životy, kapele se daří, každý máme své zaměstnání, rodiny, já k tomu tři děti. Člověk někdy může mít pocit, že to na něho padá, že to nejde vše zvládnout a ustát. Ale zároveň máme kolem sebe lidi, kteří nás podporují, a je to všechno skvělý, moc skvělý.
O5 a Radeček
Jesenická parta O5 a Radeček, vedená bratrskou dvojicí Tomášem a Ondřejem Polákovými, hraje třicet let ve stejné sestavě. Do povědomí širší veřejnosti vstoupila úspěšnými hity "Vloupám se" nebo "Praha" či filmovými songy "Budu rád" a "LOVEní", ale také díky unikátním koncertům na střechách budov. Letos vydala skupina album "HoraLove", které obsahuje úspěšné rádiové singly "Hory", "I tak to za to stojí" nebo "Romantický smyčce". Členové dlouhodobě pomáhají ohroženým dětem, úzce spolupracují s SOS dětskými vesničkami. V roce 1997 založili časopis "Zámeček" pro opuštěné děti v dětských domovech, který vydávají dodnes. Zapojili se i do charitativní akce Pomozte dětem, před třemi lety podpořili projekt "BRA3" názvem odkazující na jejich stejnojmenné EP. Po zářijových povodních vybírali peníze na pomoc zpustošeným obcím.
Vyrážíte na turné, jako host se představí Thom Artway. Proč právě on?
Ondřej: Thom natočil svoji první desku v češtině a nám se moc líbí. Zamilovali jsme si ji, pouštíme si ji v dodávce cestou na koncert. Ale vlastně se spolu vůbec neznáme. Poprvé jsme se bavili až letos na Andělech a v létě jsme se snažili opít jeho kapelu, když jsme společně hráli na Konopišti.
(smích) Pak jsme mu nabídli, jestli by jel s námi na turné. A on kývl, za což jsme moc rádi, protože jeho tvorba je skvělá a stojí za poslech.
© Michaela Feuereislová Na letošek připadá třicáté výročí, kdy hrajete ve stejné sestavě. Plánujete oslavy?
Tomáš: Výročí máme, ale nijak ho neslavíme.
Ondřej: Na konci srpna jsme vystoupili na Mohelnickém dostavníku, kde jsme v srpnu 1994 odehráli náš první koncert. Potkali jsme se tam se Žalmanem, což byl pro nás zážitek. Připomněli jsme si s folkaři a trampy, ke kterým jsme vždy vzhlíželi, svoje začátky. Vrátili jsme se tam, odkud jsme vzešli, ale jinak se výročím nechceme zabývat. Těch třicet let nám přijde strašných, působí to trochu jako
Olympic.
(smích)
Tomáš: Radši jedeme turné k nové desce než ke třiceti letům.
Zkraje příštího roku chystáte velký koncert s Moravskou filharmonií. Bude vystoupení probíhat v podobném duchu jako na Valentýna před dvěma lety v Paláci Žofín?
Tomáš: Ano, chtěli jsme udělat opět něco se smyčcovým tělesem a do toho se ozvala Moravská filharmonie, že by ráda připravila program z našich písní. Je to další splněný sen, ozve se symfoňák a chce nazkoušet songy kluků ze šumperský garáže.
(smích)
Ondřej: Moc se na společný koncert s filharmonií těšíme. Uskuteční se ve Smetanově síni Obecního domu v Praze v neděli 16. února od 17 hodin.
Každé Vánoce vydáváte přezpívanou koledu i s klipem, který natáčíte na horách. Na co se můžeme těšit tentokrát?
Tomáš: Letos vyrazíme poprvé mimo Jeseníky. Klip natočíme na Lysé hoře se zpěvačkou
Kaczi. Máme tohle natáčení vánočních koled rádi, protože ho máme vždy spojené s adrenalinovým zážitkem a celé je to šílený punk. Vyrážíme na zasněžené hory, kam se v podstatě nedá dostat. Na Dlouhé stráně nás musela vyvést rolba, k řidičovi se vejde jeden, zbytek jel vzadu na korbě. Přijeli jsme dolů a nevěděl jsem, kdo je kdo, všichni na sobě měli takovou vrstvu sněhu, že vypadali jak sněhuláci.