Středeční situace v pražských Vysočanech působila poněkud neortodoxně, až úsměvně; v jeden čas se na stejném místě potkávali lidi středního věku jdoucí na Take That, kteří nevěřícně koukali na náctileté fanynky Melanie Martinez vystajlované v duchu jednoho ze tří alb, jež přijela americká zpěvačka představit jako jeden celek do O2 areny. To byl také jeden z důvodů, proč prvně jmenovaní, které řada lidí už zařadila na smetiště dějin, zavítali do menšího, vedle stojícího O2 universa.

Ještě než na pódium nastoupila britská trojice, přišli příchozí nažhavit čeští Lake Malawi. Odehráli velmi příjemný půlhodinový set, v němž nechyběly chytlavá "Paris", pochopitelně jejich největší hit "Chinese Trees", eurovizní "Friend Of A Friend", zbrusu nová písnička, která dostala přízvisko rozvodová, nebo "High-Speed Kissing", již si s nimi dokonce zazpívala i Dominika Hašková. Ačkoli byla hala zaplněná stěží z půlky, sklízela i tak formace od publika velmi slušný ohlas, což předznamenalo věci příští.

Přesně v půl deváté světla pohasla, na setmělé pódium nastoupila doprovodná kapela, spustila první tóny "Greatest Day" a na scénu vstoupili Gary, Mark a Howard. Začali zpívat a s nimi prakticky ihned i celá hala. Ačkoli nebylo vyprodáno, rozhodně to tak nevypadalo. Ve středu do Vysočan nezavítala ta suchá část české populace, ale lidi, kteří se přišli bavit, a to od prvního okamžiku. Tančilo se, zpívalo, mávalo, skákalo, dokonce i na tribunách lidi stáli a vystoupení si užívali. Tahle nálada se pochopitelně přenesla i na samotné členy skupiny, byť ti jsou zvyklí na úplně něco jiného.

Take That totiž v Anglii a na kontinentu nepatří do oné příslovečné jiné ligy, ale do jiného sportu. Kdo si najde nějaká videa z britské částí "This Life On Tour", pochopí. Tamní koncerty se odehrály v těch největších halách obsazených obvykle na více večerů, případně na fotbalových stadionech. Tomu odpovídala i produkce zahrnující řadu projekčních stěn umístěných i na oněch pohyblivých schodech, středové pódium, pyrotechnické efekty včetně planoucího pódia při "Relight My Fire", vodní stěnu, závěrečný ohňostroj a další drobnosti. Ona světová část turné, která odstartovala 13. října v polské Lodži a končí v listopadu v Tokiu, je samozřejmě jiná, daleko střídmější.

Veškeré prvky show se tu smrskly na promítací stěnu za scénou, před ni předsazený světelný kruh, naprosto statické, byť hezky nasvícené schodiště, odhadem asi čtvrtinové, a konfety mistrně načasované hned do závěrečného refrénu úvodní písně. Pak už si trio vystačilo jen s projekcemi, světly a svými typickými kostýmy, kterých předvedlo také o něco méně než v případě ostrovních koncertů. Někdo by možná mohl litovat, ale na druhou stranu to vlastně vůbec nevadilo.

Angličanům se totiž asi jen tak nepoštěstí vidět své hvězdy v takto intimním prostředí, kde jejich idoly zažívají daleko užší spojení s kapelou i publikem. Ačkoli bylo zřejmé, že většina věcí odehrávajících se na pódiu má předem danou dramaturgii, vše působilo velmi uvolněně, přirozeně a humorně; obzvlášť když se Mark Owen snažil mluvit česky nebo když přivezl na scénu košík plný českých potravinářských specialit, které pak trojice rozhazovala mezi diváky. Tedy s výjimkou lahví piva. Naštěstí.

Jak už naznačil název, tohle turné se váže k desce "This Life", nicméně členové formace si dobře uvědomili, že jejich popularita na kontinentu se pohybuje trochu jinde, a tak tomu setlist náležitě přizpůsobili. Z loňské nahrávky zazněly pouze "Windows" a titulní písnička, jinak trio sázelo především hity z celé své kariéry. Přesto mezi dvaceti skladbami chyběly takové pecky jako "Sure", "Could It Be Magic" a "Love Ain't Here Anymore" z doby před rozpadem či skvělé "Said It All" a "Cry" po jejich návratu.

Po úvodním rozehřívacím kole se tomuto konceptu přizpůsobila i dramaturgie koncertu, kdy sami hlavní aktéři představovali jakási okénka z historie skupiny od první "A Million Love Songs" až právě po poslední singly. S humorem sobě vlastním vzpomínali na "Babe", na taneční kreace v "I Found Heaven", kde si vypomohli točivými stoličkami, nebo na choreografii "Pray". Oproti Anglii vynechali vzpomínání na sólové kariéry, ale naopak naplno připomněli odchod Robbieho Williamse i s plnou verzí "How Deep Is Your Love". Celou retrospektivu zakončila "Get Ready For It", která naživo funguje excelentně.

Bylo by škoda nezmínit i to, že i když měli za zády skvěle fungující kapelu, také zde se našel prostor, aby Gary zasedl za klavír a Mark vzal do ruky kytaru. Celý koncert se změnil v jednu velkou párty, ale to, co se strhlo s "Relight My Fire", lze jen těžko popsat.

Tahle písnička funguje prostě kdykoli a kdekoli a Take That ji zvládají jak s Lulu, tak i v trojici. To samé lze říct i o "Hold Up A Light", která se vlastně u nás nikdy kloudně nehrála v rádiích. Přesto si ji i pražské publikum užívalo naplno. "Back For Good" pak znamenala velký sborový zpěv, ovšem to pravé vyvrcholení nastalo jako již tradičně s "Never Forget".

Už při sledování živých verzí tohoto songu z různých vystoupení a turné člověku běhá mráz po zádech, ale těžko to vystihuje pocity, když se ocitne přímo uprostřed všeho dění. Když po orchestrálním a skoro nábožném začátku a úvodní sloce vystřelí ke stropu všechny ruce a do toho ze všech hrdel zazní ono "Nikdy nezapomenem", jde o něco nezapomenutelného a je úplně jedno, zda tato slova zpívá šedesát tisíc lidí ve Wembley, nebo několik málo tisícovek v Praze. I to poslední opakování už pouze za zvuků bicích mělo neskutečnou sílu. Nelze se tedy divit tomu, že byla na zklidnění potřeba ještě "Rule The World".

Můžeme se trochu divit tomu, že se TT vydali na takto rozsáhlé turné mimo Británii až v době, kdy se na ně trochu pozapomnělo, když předtím nepojali poněkud rozsáhleji třeba "The Circus Tour" nebo zejména "Progress Tour" - na ní předváděli zřejmě tu nejlepší koncertní show na světě. Přiznám, že jsem měl trochu obavy, jak bude jejich vystoupení fungovat bez té nápady napěchované produkce, ale tihle tři prostě umějí bavit lidi i bez ní. Mají totiž v zásobě výborné songy, které naživo získávají na síle. A platí to o všech - i o těch, kterým se většina kluků v devadesátých letech smála. Nemálo z nich jistě přišlo ve středu do universa.

Navíc i přes to, co za těch bezmála pětatřicet let dokázali, zůstali Take That neskutečně pokorní a v samotném závěru pražského koncertu nezapomněli poděkovat svým muzikantům, dalšímu personálu i Lake Malawi, a to jmenovitě. A samozřejmě také pražskému publiku, které bylo tentokrát krásně nečeské. Nezbývá tedy než doufat, že jejich slib brzkého návratu do Prahy nezůstane pouze frází. Třeba tím odstartují svoji novou éru, kdy je uvidíme v podobě, v jaké je znají fanoušci v Anglii.