Z Elity jsem stihl jen závěr, těžko proto soudit, co přesně během pětadvaceti minut zpěvačka se svou kapelou předvedla, že ji publikum z pódia tak srdnatě vyprovázelo. Vždyť na spíše neosvětlené scéně hrála jakási alternativní, dunivá, snad až punková hudba, kterou vám DJ pustí, když vás chce dostat ve čtyři hodiny ráno z parketu pryč a klub konečně zavřít.

Montrealští dream popaři Men I Trust, vedení spíše šeptající kytaristkou a zpěvačkou Emmanuellou Proulx, na tom z vizuálního hlediska nebyli o mnoho lépe. Vidět do tváře jim moc nešlo, na projekcích po stranách pódia se místo přenášení dění na scéně skvělo jejich logo. Muziku ale hráli příjemnou, jejich indiečko by mohlo oslovit fanoušky Beabadoobee nebo možná i The War On Drugs. Škoda jen, že do komunikace s diváky se moc nenutili a že zatím nenašli více poloh, v nichž se živě prezentovat. Takto jejich set působil zbytečně monotónně, byť příjemně.

Americkou pěveckou show "The Voice" sice spousta lidí považuje za zábavnou reality show, zároveň se o ní ale mluví také jako o té, z níž zatím nevylezla žádná pořádná hvězda. Pravda, v Česku nám "Hlas" dal třeba Annamárii D’Almeidu, doma ve Státech se ale většího úspěchu dočkala snad jen Cassadee Pope, aktuální country megastar Morgan Wallen a za svého života ještě Christina Grimmie. A právě k nim patří ještě účastnice třetí řady Melanie Martinez.

Ještě před jejím nástupem ale v pauze především náctileté slečny začaly sborově zpívat nádherný song "Maps" od Yeah Yeah Yeahs puštěný DJem. Jak je možné, že tenhle pozapomenutý indie hit z roku 2003, kdy ještě řada z nich nebyla na světě, tak důvěrně znaly, ptáte se? Může za to samozřejmě Tik Tok. To díky němu se skupina těší znovuobjevení a snad ji to, podobně jako třeba rovněž hranou Sophie Ellis-Bextor prožívající renesanci své kariéry, taktéž ponoukne ke comebacku.

Čtvrtý český koncert Melanie Martinez v lecčems připomínal ty předchozí. Opět se přesunul do větších prostor a opět je nezaplnil. Horní patro O2 areny tak zůstalo uzavřené, prostor na stání by rovněž snesl ještě tak o třetinu více diváků. Vzhledem k nekonečnému jekotu pubertálních slečen oblečených podobně jako jejich hvězda do oblečků připomínajících panenky, víly či elfky, to ale vůbec ničemu nevadilo. Dokonce ani o den dříve na Jonas Brothers se nepištělo tak moc jako tady.

Opakoval se do určité míry i program vystoupení. Rodačka z New Yorku totiž podobně jako třeba k-popové skupiny typu Le Sserafim na každém albu přichází s konceptuálním příběhem. A zatímco jihokorejská pětice ve svých písních a klipech bojuje s hypotetickou černou mambou, Melanie kupříkladu na třetí desce sváděla boj s růžovým drakem.

Předchozí koncerty v Česku vždy představily ústřední příběh nahrávky a přizpůsobily tomu vizuální prvky, večer tak připomínal spíše divadlo propojené s taneční show. Jejich specifikem ale bylo, že zpěvačka odprezentovala vždy jen danou kolekci a ke starším hitům se nevracela. To se na šňůře, příznačně nazvané "The Trilogy Tour", poprvé změnilo. Melanie koncert rozsekala do tří přehledných aktů, v nichž pokaždé zazněly jen ty písně, které se objevily na dané nahrávce.

Začala tak s debutem "Cry Baby", kdy se scéna s obrovskou projekční plochou, kapelou schovanou ve stínech po stranách a s drobným půlkruhovým molem zbarvila do růžové barvy, a v úvodu jsme tak mohli sledovat, jak se devětadvacetiletá zpěvačka v podstatě narodila. V prostřední části věnované dvojce "K-12" se příběh uzavřel tím, že ji zasáhl šíp a interpretka se mrtvá skácela k zemi, což fanynky odměnily uši trhajícím vřískotem. V závěrečné části věnované loňské desce "Portals" se z někdejší růžové panenky s dvoubarevnou parukou s culíky a mašlemi stala jakási čtyřoká zelenovlasá příšera připomínající cosi mezi mimozemšťanem a bahenní příšerou vzdáleně připomínající Swamp Thinga, která vstala z mrtvých. Dokonce jsme mohli sledovat spermie putující k vajíčku.

Tolik základní dějový rámec vystoupení. Až do třiadvacáté hodiny se toho ale na pódiu odehrálo daleko více. Melanii Martinez totiž lze pochválit ještě za jednu věc - podobně jako třeba Eminem se snaží do svých skladeb vkládat samply zvuků, které danou píseň dobarví. A tak když zpívá třeba "Soap", tedy "Mýdlo", slyšíte v ní pukání bublinek, při živé show jich pak dokonce sledujete tisíce, jak pomalu ze stropu dopadají na diváky.

Podobných detailů je její muzika plná, zejména debut v tomto směru překypuje nápady. A to se pak vizuální stránka koncertu staví jedna radost. Například v "Carousel" jsme proto na projekci sledovali kolotoč, který nakonec shořel, zatímco na visuté plošině v zadní části scény, kde interpretka strávila většinu času, jsme ji sledovali, jak se veze na obřím králíkovi.

S těmi se ostatně začínalo už v úvodní "Cry Baby", kdy si obří bílou hlavu hlodavce nasadila skupina tanečníků. Ta se dle potřeby proměňovala z pětičlenné na šestičlennou a kromě samotných projekcí právě ona zajišťovala, aby se diváci nenudili. K tomu se na pódiu dle potřeby objevovaly nafukovací svíčky, houby, srdíčka s nápisy, švihadlo, nemocniční postel a řada dalších propriet, které z předchozích koncertů už známe. Jako vytržené z jinak poměrně infantilního kontextu následně působily nápisy na projekcích vyzývající ke konci okupace, zastavení genocidy i kolonizace, osvobození Palestiny a další hesla.

Oči se tedy nenudily, daleko hůř na tom ale byly uši. Hlavní problém celého vystoupení totiž spočíval v tom, že při přípravě tanečně-divadelní show se zapomnělo na samotnou muziku. Nazývat tuto akci koncertem dost dobře nelze. Ze čtveřice hudebníků šlo nejlépe slyšet bubeníka, zbylá trojice zůstala skrytá ve stínech, a když se kupříkladu z jednoho aktu přecházelo dlouhatánským instrumentálním intrem do druhého a z pódia se linuly klavírní melodie, klávesistu byste na něm v danou chvíli vůbec nenašli.

Melanie Martinez a její tým totiž zhusta využívali playback. Zejména první akt jím byl naprosto prošpikovaný, kupříkladu v hitu "Pity Party" se to už ani zpěvačka neobtěžovala skrývat a roztahovala ruce s mikrofonem od těla, zatímco z reproduktorů zněl předchystaný vokál. Ona sama tak do svých písní leda tu a tam přizvukovala, jinak ale zněly z playbacku jak podkresové pasáže, tak backvokály i hlavní zpěvová linka. A pokud se neřadíte k pubertálním slečnám, které se mezi sebou oslovovaly "Bro, drž hubu!", když jedna z nich naříkala, že nemůže jít na záchod, aby něco nepropásla, takový koncert si prostě moc dobře užít nejde.

A to i přesto, že playback nezněl úplně všude. Kupříkladu ve třetím, plameny doprovázeném aktu sice písně "The Cortontionist" nebo "Evil" doprovázel, "Nymphology" či "Light Shower" ale už ale hlavní účinkující zpívala naživo, což by s přihlédnutím k situaci málem zasloužilo potlesk. Bohužel ale jen málem, protože místo hudebního potěšení jsme zpěvaččin hlas slyšeli silně zdeformovaný robotickým autotunem. Hrůza.

Jak je jejím zvykem, celý večer k divákům ani jednou nepromluvila, osmělila se až v úplném závěru, kdy po skončení programu arénu plnou náctiletých vyzvala k zakřičení "Free Palestine", což vzhledem k dosavadnímu průběhu působilo přinejmenším podivně. Asi jako kdybyste od sledování Pokémonů v televizi náhle přepnuli na ČT24. A jakmile se všichni odporoučeli z pódia, spustila se ještě reprodukovaná hudba a na projekci se objevil mončičák se srdíčkem s láskyplnou zkratkou "GTFO", ve volném překladu tedy něco jako: "Vypadněte, kurva, z arény, už je fakt konec."

Nejednalo se o dobrý koncert a nejde o náhodu, že většina přítomných rodičů se vystoupením pronudila. Melanie Martinez totiž kromě toho pozlátka jako hudebnice nemá moc co nabídnout. Na žádný nástroj nezahrála, o choreografii se jí staralo spíše její křoví a rovněž zpěv v jejím případě dostává výrazné trhliny. Za co ji tedy nakonec pochválit? Vždyť ani ty vlasy nejsou její...