Letošní šedesátník Duff McKagan se proslavil zejména coby baskytarista Guns N' Roses. Má za sebou mimo jiné účinkování v superkapelách Neurotic Outsiders a Velvet Revolver, hrál v Loaded, Jane's Addiction, Kings Of Chaos, spolupracoval s muzikanty z rodného Seattlu (Mad Season, Jerry Cantrell) a mimo to se věnuje také spisovatelské a podnikatelské dráze.

Nutno říci jednu velmi podstatnou věc, která v posledních letech ovlivnila McKaganův život a tím pádem taky jeho sólovou tvorbu - je to člověk, který se málem upil k smrti a ze svých závislostí se dostal díky mentálnímu a fyzickému tréninku. Dodnes i na svých turné chodí denně do gymu. Na pódium proto přišel muž, který to má v hlavě srovnané a který vyzařoval radost ze života a absolutní pokoru.

Úderem dvacáté hodiny na pódium naběhlo kvarteto James And The Cold Gun a jeho vstoupení bylo fajn. Muzikanti nepředvedli světoborného, rozhodně ale neurazili a půlhodina s jejich oldschoolovým hard rockem proběhla úplně v pohodě. Už při jejich hraní jsem si říkal, že tenhle večer bude po zvukové stránce asi laskomina. Na aktuálním turné k albu "Lighthouse" si Duff a Co. zřejmě vybrali brněnské Sono i pro jeho akurátní velikost a skvělou akustiku. Takhle dokonalý zvuk mi ale doslova vyrazil dech.

Díky blízkosti mezi pódiem a publikem naskočil kontakt okamžitě při nástupu muzikantů na scénu. McKagan při svých sólových koncertech odkládá basu stranou a mění se ve zpívajícího frontmana s doprovodnou kytarou, za ním mu sekundují čtyři výteční kumpáni. Ta pozitivní energie, jiskra, láska a radost! Duff naprosto suverénně zpíval, rozdával úsměvy na všechny strany, dojímal i proslovy mezi písněmi, charisma proudilo na všechny strany. Pochvaloval si taky, jak je to super, že vidí lidem do očí a že s ním zpívají.

Jistěže bylo mezi diváky vidět spoustu triček GNR, publikum ale vědělo, na co jde a co se bude hrát. McKagan se doprovázel na akustickou kytaru (o té elektrické později) jako správný písničkář, vypravěč a pozorovatel světa kolem sebe, jak ho viděl na svých cestách. A aby se ve převládajících středních tempech koncert nezacyklil, principál chytře tu a tam vystrčil pichlavý osten celoživotního punkera jako v "I Saw God on 10th St." nebo natlakované klasické vypalovačce The Stooges "I Wanna Be Your Dog".

Došlo také na dojemné momenty, kdy i tvrdí rockeři uronili slzu: třeba při nádherné baladě "Tenderness", láskyplném věnování manželce Susan "Fallen Ones" nebo předělávce Bowieho "Heroes", která nedávno v Duffově podání vyšla jako singl. Tyhle kousky rozebraly i ty nejdrsnější borce v publiku.

Naopak se celý klub odvázal a rozparádil, když se Duff chopil elektrické kytary před "Longfeather" a v následném punk-rockovém okénku. V té chvíli se z něj stal nezkrotný badass, odplivl si a narval to do plných. Došlo tak i na jedinou položku z repertoáru Bouchaček a růží, říznou "You're Crazy", kdy se Sono otřásalo v základech.

Jediný moment, kdy došlo k narušení nastavené pospolitosti a vzájemné lásky, přišel krátce před posledními skladbami koncertu - nějaký člověk z publika hodil na pódium plastový kelímek. Duff pokračoval v kytarovém intru, ale ztvrdly mu rysy a v krátkém recitativu si to s imbecilem vyřídil (došlo samozřejmě na výrazy pu**y a motherfu**er).

Naštěstí se vše podařilo vrátit do pohodových kolejí a závěr večera (žádné přídavky, prostě koncert takto vyvrcholí a basta) obstarala ohromná balada "Don't Look Behind You" s krásným kytarovým duetem, při níž si Duff poplácal s vděčnými a nadšenými posluchači v prvních řadách.

Mám rád koncerty, na nichž se mezi umělcem a diváky vytvoří elektrizující pouto a vystoupení se nese v přátelském duchu souznění. A tenhle brněnský večer byl opravdu láskyplným setkáním starých přátel.