Soubor Ezra Collective ve složení Femi Koleoso, TJ Koleoso, Joe Armon-Jones, Ife Ognujobi a James Mollison se dal dohromady v roce 2016 a ve své tvorbě mísí jazz se žánry jako afrobeat, hip hop nebo reggae. Svůj debut "You Can't Steal My Joy" představila formace v roce 2019, o tři roky později následovalo album "Where I'm Meant to Be" a nyní přišel čas na třetí počin "Dance, No One's Watching".

I když se dá říci, že se tato partička na hudební scéně nepohybuje zase tak dlouho, v Británii se dočkala pozitivních ohlasů docela rychle. A díky velice osobitému přístupu k muzice a citu pro míchání různých žánrů se navíc kvintet záhy zbavil nálepky jazzové kapely.

Třetí studiovka se nese na vlně popularity - s předchůdkyní totiž skupina získala prestižní Mercury Prize. Takové ocenění jí nepochybně vdechlo spoustu nové inspirace a také ujištění, že dělá hudbu opravdu dobře. Nahrávka "Dance, No One's Watching", tedy "Tanči, nikdo se nedívá", vybízí ke svobodě už svým názvem.

Kreativních zdrojů bychom zde našli více: Ezra Collective vzdávají kolekcí devatenácti písni hold svému rodnému městu a světovým tanečním parketům. Femi Koleoso říká, že materiál poukazuje také na důležitost sebepřijetí. Jinými slovy: Buďte tím, kým chcete, bez ohledu na to, co se kolem vás děje, bez ohledu na to, co říkají lidé, protože se stejně nikdo nedívá. Protože nastal čas na osvobození.

Hned úvodní "Intro" motivuje k tomu, aby si každý stoupl na značky a vyčkal na první pokyny k tanci. Teď! Teď to začne! Následovník "The Herald" proto snad každého s citem pro hudbu donutí k tanci už v prvních sekundách. Neuvěřitelně chytlavá skladba prostě musí zvednout náladu i tomu největšímu mrzoutovi. A zatímco "Palm Wine" můžeme chápat jako poklonu západoafrickým kulturám, v "God Gave Me Feet For Dancing" uhranou melancholické vokály Yazmin Lacey a Olivie Dean.

Pokud jste byli někdy v Londýně a pohybovali se večer po Trafalgarském náměstí po Enfield, možná vám neunikl autobus s číslem N29. Právě vozidlo městské hromadné dopravy podnítilo pětici ke vzniku songu "N29". Hlavní město v Anglii žije i v noci a jemné, svůdné tóny zachycují atmosféru této metropole bravurně.

Latinské groovy, sambové linky a saxofon Jamese Mollisona nalákají na parket i naprostého začátečníka. Do skladby "No One's Watching Me" sestava přivábila i již jednou zmíněnou zpěvačku Olivii Dean. Také v tomto případě jde o písničku velice svůdnou, s až erotickým rytmem. Že by talentovaná umělkyně zrovna vystoupila z nočního autobusu a své kroky nasměrovala do klubu, aby si plnými doušky vychutnala mix euforie, svobody a tance?

Dílo by samozřejmě nebylo kompletní, kdyby formace vynechala rap. Ghanský rapper M.anifest a jihoafrická hudebnice Moonchild Sanelly rozhýbali (nejen) svoje boky ve "Streets is Calling". Pokud jste si doposud mysleli, že jazz a rap nejdou dohromady, výsledek vás dost možná mile překvapí.

Čím víc se album blíží ke konci, tím víc jednotlivé skladby předznamenávají pomalý odchod kapely z pomyslného pódia. Závěrečná "Everybody" donutí posluchače k zamyšlení a uvědomění, že většina konfliktů na světě je vlastně zbytečných - ne-li všechny. Nenastal už čas na to, abychom si všichni dali pohov od sporů a potřásli si rukou?

Vůbec nezáleží na tom, jestli umíte tančit, nebo ne. Tato deska vás k pohybu jednoznačně donutí. A také k tomu, abyste ze sebe setřásli všechnu tíhu a stali se konečně tím, kým opravdu jste. Verdikt? "Dance, No One's Watching" vyhlašujeme za nejoptimističtější nahrávku tohoto roku.