Do dosud největšího koncertu, který Ben Cristovao naplánoval na 7. června 2025 do Fortuna Areny (neboli slávistického Edenu), zbývá ještě hodně času, zpěvák ale na své nové desce cílí místy i na trochu jiné publikum, než jaké se mu příští rok pod pódiem převážně sejde. Anebo možná naopak - teenagery má díky spoustě svých hitů a spoluprací už dávno podchycené, a tak doufá, že s nimi po poslechu několika nových skladeb na stadion dorazí i jejich rodiče či alternativněji zaměření kamarádi. Alespoň tak vyznívá hudební složka "Spektra" a hosté, které si na nahrávku pozval.

Nenechte se mýlit, Ben se sice na novince snaží ukázat více svých muzikantských tváří, pro neznalého se ale zase tak moc nezměnilo. Všemu totiž vládne jeho snad ještě více než kdy dříve ležérní projev s češtinou ohebnou jako gymnastky na olympiádě a ne úplně doladěné texty. Cristovao ale naprosto přesně ví, kdo tvoří jeho publikum, kterému jsou tyhle podružnosti jedno, a měnit se nebude ani kvůli několika hudebním úkrokům jinam.

Na desce se prolínají tanečnější kousky s těmi kytarovějšími a v obou hlavních polohách působí interpret přirozeně. Nahrávka vypadá, jako by cíleně tvořila dramatický oblouk od pubertálních pecek přes mladické životní vystřízlivění po hlubší zamyšlení.

"Spektrum" tak odpálí ujetá kytarovka "Vedle tvý mamky (MotherF*cker)", v níž se sedmatřicetiletý zpěvák na plnou hubu ("jsem z její mámy úplně v píči") svěřuje, že někdy radši ojede fanynčinu matku než ji samotnou. Na pozitivní vlně zůstane i ve vyletněné hitovce "Krásnej den" s Pauliem Garandem a v následujícím, více než rok starém singlu "Lajf" s Annabelle.

Pak se ale něco zlomí a v "Kartáčku" i "Heartbreakeru" už se snaží i něco sdělit. Pocity toho, že ho holky i kamarádi někdy, či spíše často, jen využívají, asi Bena trápí natolik, že je odráží hned několik písniček. Na chvíli krustu smutku a deziluze sice prorazí elektronická láskyplná "Múza", zjištění, že všechno není vždy jen růžové, však rezonuje i zbytkem kolekce.

Těm, kdo od novinky očekávají něco opravdu jiného a skvělého, jsou určeny poslední čtyři skladby. Ondrou Fiedlerem produkovaná a účastí Davida Kollera zpestřená "Dokonalý pár" se povedla snad nejvíc na celém albu. "Až tu nebudu já" nás zavede do temného klubu s dystopickým nádechem do doby, kdy bychom se museli obejít bez Bena. Po tomhle depresivním tracku následuje odlehčená bossa nova "Člověk" s Annou Vaverkovou, čímž Cristovao dokázal, že se orientuje i zcela mimo své běžné žánrové hranice.

Desku uzavírá velkolepá píseň "Nekonečno", kterou produkoval Jan P. Muchow, míchal Dušan Neuwerth, spolupracoval na ní i Ondřej Brzobohatý a samozřejmě pěvecky v ní zahostoval Richard Müller. Seznam spolupracovníků z ní sice vytvořil spíše skladbu slovenského barda s Benem jako hostem, nebereme mu však snahu pustit se do muziky pro zcela jiné publikum. I v této pro něj zcela nové disciplíně totiž obstál se ctí. Patnáctileté fanynky možná nepochopí, která bije, jejich tátové ale možná zamáčknou slzu a řeknou si, že na tom žvatlajícím černochovi fakt možná něco je.

"Spektrum" nepatří mezi přelomové nahrávky, které zaujmou všechny posluchače napříč žánry. Ben Cristovao na ní ale ukázal, že se stále chce vyvíjet a nestačí mu dělat jen hudbu, která se líbí jeho fanouškům. Chce se někam posouvat a udělat si radost i něčím, co na první pohled nedává smysl. Díky za to. Snad ukáže cestu i mnoha svým dalším kolegům, kteří sice stále sbírají největší počty streamů, ale hudebně se zacyklili a nepřekvapují už ničím.