Aly Keïta, Lucas Niggli a Jan Galega Brönnimann nepotřebují mezi hudební řečí západní Afriky, jazzem a evropským odkazem slovník. Porozumění mezi žánry, tradicemi a kontinenty prostoupí i jejich vystoupení 16. října 2024 v pražské Chodovské tvrzi.

Trio tvořené pokračovatelem váženého rodu západoafrických griotů (trubadúrů a kronikářů) a dvěma švýcarskými hudebníky s jazzovou i klasickou průpravou se právem honosí do češtiny těžko přeložitelným příměrem Brotherhood Of Vibes And Grooves. Odkazuje jak na tradiční griotský balafon (laděný perkusivní nástroj z rodiny xylofonů), tak na doslova intimní sdílení zvukových vibrací, melodií a groovů. Bratrstvo hudebníků je dlouhodobé a pevné. Ostatně trio Keïta-Niggli-Brönnimann už v Praze koncertovalo v listopadu 2016, ve stejném roce, kdy vydalo ceněné album "Kalo-Yele". Od té doby odvedlo kus další práce, zaznamenaný na titulu "Kalan Teban" (2020). Vedle souhry v triu navíc hudebníci stíhají i řadu dalších projektů, které je obohacují a přinášejí inspirace.

Virtuóz na balafon Aly Keïta (na snímku) (*1969, Abidjan, Pobřeží slonoviny) má v krvi hudební tradice západní Afriky. Hrál doslova dříve, než se naučil chodit. Na balafon ho učil táta, pochopitelně také griot. Tradiční pentatonicky laděný balafon posléze studoval na nejvyšší úrovni v Mali, kde se jeho učitelem stal respektovaný virtuóz Zouratié Coulibaly. Později vystudoval Uměleckou akademii v Abidjanu. Ovšem v malíku má také jazzové postupy. Aby nemusel krotit svoje melodické představy a mohl se pouštět i do jazzových harmonií, modernizoval původní pentatonický balafon na diatonický. Nečiní mu tudíž potíže pohybovat se v evropském temperovaném ladění.

Může tak "putovat mezi spektakulárními africkými rytmy a polyfonií a jazzovými prvky, a to vše kombinovat při vytváření nádherných a unikátních zvukových světů"."Chci, aby moje hudba byla živá a plná energie, naděje a lásky, abych ji mohl sdílet s publikem a společně s ním prožívat radost," vyjádřil Keïta svoje celoživotní muzikantské motto.

V současnosti Aly Keïta žije v Berlíně a má za sebou spolupráci s osobnostmi jako Joe Zawinul, Jan Garbarek, Trilok Gurtu, Omar Sosa (album "Prietos", 2000) či Paolo Fresu. Podílel se na řadě desek včetně titulů Tria Ivoire. První album pod vlastním jménem "Akwaba Inisene" vydal v roce 2008, následovala další sólová deska "Farafinko" (2010). V roce 2022 získal Deutscher Jazzpreis (Německou jazzovou cenu, ve stejném roce ji obdrželi např. i Emile Parisien, Linda May Han Oh nebo Sons Of Kemet) v kategorii Speciální nástroje. Pro nás je navíc zajímavé, že ještě v době, kdy žil na Pobřeží slonoviny, potkal Janu Koubkovou a už v roce 2001 s ní a Alanem Vitoušem vystoupil v Praze.

Aly Keïta není jediný člen tria, kterého už známe z našich pódií i z jiné muzikantské sestavy. Švýcarský basklarinetista a hráč na další dřevěné dechové nástroje Jan Galega Brönnimann (*1969, Bafun, Kamerun) v Česku vystupoval se senegalsko-izraelsko-švýcarským triem JMO i vlastní kapelou Brink Man Ship, kterou založil v roce 1998. Spolupracoval mj. s Kennym Wernerem, Eddiem Floydem, Nilsem Petterem Molvaerem, Eivindem Aarsetem nebo Pierrem Favrem.

Oba švýcarští členové tria ovšem mají nejen muzikantské, ale také hluboce osobní konexe se západní Afrikou. Oba se totiž narodili a nějakou dobu vyrůstali v Kamerunu. Bubeník Lucas Niggli (*1968) tak mohl vnímat africkou polyfonii od prvních let života. Později absolvoval Jazz School St. Gallen, bral soukromé hodiny u Pierra Favreho a účastnil se seminářů Baby Sommera, ovšem žánrově se nikdy neomezoval. Byl členem The Schweizer Jugend-Sinfonie-Orchester (Švýcarského symfonického orchestru mladých), interpretoval kompozice Johna Cage či Mauricia Kagela, vystupoval s kapelami hrajícími jazz, rock, noise i world music. Věnuje se volné improvizaci. Jako sideman si zahrál s Johnem Calem, Fredem Frithem či Ikue Mori. Svoje kapelnické vize realizoval s triem ZOOM. Vedle aktivního hraní učí na University of Arts v Curychu a pořádá cyklus koncertů soudobé hudby. Podílel se na více než šedesáti albech.