Máte pocit, že vaši tvorbu nějakým způsobem ovlivnilo mateřství?

Bára: Styl hudby asi ne, ale tu energii, se kterou do hraní i vymýšlení nový hudby jdu, určitě ano. Mnohem víc si vážím času na tvorbu, takže je to koncentrovanější a jsem asi zapálenější. Dřív jsem brala skládání jako víc samozřejmé. Ještě mi za tu rodičovskou pauzu nestihlo chybět, a nebo jsem asi pomalu pořád něco dělala (spíš výtvarně), ale ve chvíli, kdy Honza začal posílat první hudební nápady na desku "Piri Piri", okamžitě se mi chuť vrátila.

Mateřství se možná trochu odrazilo i v textech, ne úplně chtěně, ale podprahově. Psala jsem s nějakým skrytým pocitem, který s dětmi a se vztahem s nimi, ale i s mými rodiči, rodinou, budoucností, jasně souvisí. Určitě jsem celkově vážnější, ale i odvážnější... a snad pořád i dost hravá - v životě, takže i v tvorbě.

Jak se vám po přestávce věnované pouze studiové práci vracelo ke koncertování?

Bára: Bylo to postupný, takže přirozeně a pomalinku. Když jsme v pauze hráli málo, každý koncert pro mě byl těžký. Ta psychická příprava na jedno hraní za dva až tři měsíce mě stála dost nervů, ale taky mi vystoupení pokaždé přineslo úlevu, že jsem to ještě nezapomněla a pořád mě to baví. Ale přirozeně jsem nebyla tak rozehraná, jako když koncertujeme několikrát za měsíc.

S novými písničkami ale přišla i taková zvědavost, jak budou fungovat naživo. A také radost, když fungovaly líp než ty staré, osvědčené. Postupně jsme se zase rozehráli a je to stejná radost a energie jako před lety.

Honza: Občas jsme koncertovali a občas jsme živě vystupovali k počítačovým hrám "Botanicula" a "Chuchel". Bylo to založené na podobném principu jako hraní k němým filmům. Hudbou a zvuky jsme živě doprovázeli něčí hru. Já to úplně jako koncertní pauzu nepociťoval. Možná teď hrajeme častěji a hlavně poslední rok a půl prezentujeme nové písničky a staré postupně vyřazujeme.

Nové skladby jste postupně zařazovali do koncertního setlistu a tímto způsobem ho občerstvovali. Jaké reakce publika jste vídali?

Bára: Hodně přívětivé. I díky tomu jsme je asi všechny dali na album, žádná nepropadla. Nejsme naštěstí ten typ kapely, co by hrála jenom staré hity - nebo spíš nemáme fanoušky, co by po nás chtěli jenom je. Což je skvělé. To by nás ani nebavilo a prostě bychom toho nechali.

Honza: Po každém koncertu se nás někteří diváci ptali, na kterém albu by konkrétní písničky mohli najít. Tak jsme museli říkat, že na tom, které někdy za rok až dva teprve vyjde.

Jak vznikla spolupráce s producentem Timem "Londonem" Brinkhurstem a co považujete za jeho největší přínos?

Bára: Prokop Holoubek, náš booker, zná Tima od Young Fathers. Prokop v Česku pořádal jejich první koncerty a tehdy jim producenta i tour managera dělal právě Tim. Věděl o něm, že je skvělý producent a zároveň moc milý člověk. Napsal mu, poslal naši předchozí tvorbu, Timovi se to líbilo a domluvili se už před covidovým obdobím, že až budeme mít něco nového, podělíme se o to s ním a on se rozmyslí. Když jsme dodělali demo "Piri Piri", poslali jsme mu to, on napsal obratem zpátky a už to frčelo. Byl perfektně konstruktivní, hned měl poznámky, co by kde šlo zvukově posunout a do pár týdnu jsme domluvili slot u Ondřeje Ježka ve studiu Jámor. Za dvanáct dní jsme nahráli všech jedenáct písniček a zbyl i den off na společný výlet na Ještěd.

Celkově to bylo hodně rychlé, inspirativní pro všechny. Tim s Ondřejem dodávali skvělé nápady, které dostaly do nahrávky energii, jakou míváme jen na koncertech. To byl největší přínos, který jsme my sami svým nahrávkám neuměli dát bez jejich zkušeností a nápadů. Zároveň nám Tim písničky nechal vlastně víceméně v aranžích a strukturách, jak jsme je měli na demu a i jak jsme je hráli už na pár koncertech. Byl taky skvělým teamleaderem. Věděl, kdy ve studiu padá práci řetěz a jak ho nahodit.

Natáčeli jsme uprostřed léta v Praze, panovalo hrozné vedro a občasná únava byla nevyhnutelná, ale i přesto jsme se většinu času cítili nakopnutí a svěží k nahrávání a nápadům. Ve studiu, kde jsme trávili deset hodin denně zavření jenom ve čtveřici Dva, Tim a Ondřej, se nikdy nestalo, že by někdo byl nevrlý. Myslím, že to není úplně samozřejmé v takovém pracovním nasazení a tempu. Každý den jsme dodělali celou jednu píseň a další den jsme šli na novou. Nádherná první zkušenost s nahráváním v profi studiu, pocit pohodlí jako doma.

Honza: Ještě bych doplnil, že pro mě to byl intenzivní workshop "Jak nahrávat desku". A pochopil jsem, že není nejdůležitější hrát na rytmické nástroje úplně přesně, ale energicky. Bylo hodně fajn, že už jsme ty písničky uměli z koncertů, a tím pádem jsme měli celkem jasnou představu, kam se mají vyvíjet.

Pokud byste měli vybrat jednu emoci, kterou by si posluchači měli po poslechu vaší nové řadovky "Piri Piri" odnést, která by to byla?

Bára: Odvaha se radovat, i když mi zrovna není do zpěvu nebo tance. Nebo úleva, že to není blbá hudba? Hehe.

Honza: Nebo: Chci si tu desku pustit znovu!

Jste spokojeni s dosavadními reakcemi na album?

Bára: Já moc. Po té dlouhé době nekoncertování a pak i roční fázi, kdy už jsme desku měli natočenou, ale ještě jsme ji nevypustili mezi lidi, jsem získala docela odstup a v klidu se připravila na možnost, že nevyjde, zapadne nebo na nás lidi už zapomněli a nikoho to nebude zajímat... Jsem ráda, že nic z toho se neděje. Větší očekávání jsem si nedala. Sama za sebe jsem moc ráda, že se nám podařilo vymyslet věci, co se nám dobře hrají, a na koncertech mě baví, že k tomu máme hezký vizuál, za kterým si stojíme, klipy, které se nám moc líbí a dělali je s námi naši kámoši... Všechno to s sebou přineslo spoustu další zábavné kreativní tvorby naší i lidí kolem nás. A nejde už jen o samotnou nahrávku, rozpohybovalo to celou novou hezkou etapu kapely.

Jak vzpomínáte na období kolem studiovky "Nipomo"? Co vám dalo a co vám případně vzalo?

Bára: Musím říct, že teď poslední tři měsíce před vydáním novinky to byl slušný kolotoč, na kterým vidím, že jsem na období kolem vydávání "Nipoma" asi hodně zapomněla. Být v kapele jen ve dvou znamená pro členy fakt spoustu času a práce. Chvilku jsem si myslela, že to nezvládneme. Zapomněla jsem prostě, co všechno se kolem "Nipoma" dělalo. Ale taky jsme neměli ani jeden rodinu a děti. Takže si nemyslím, že by mi to tehdy něco vzalo, kromě toho, že jsem nebyla skoro vůbec doma, ale to nikomu nevadilo. Kočka to zvládla. Ale teď mi to na chvilku vzalo pár nespavých nocí. Co mi ale dnes chybí a tehdy jsem toho měla dosyta, je hraní v zahraničí. To jsem si s "Nipomem" užila moc, hodně na to vzpomínám a ještě bych to chtěla zažít. S rodinami už nevím, jestli to jde. I situace po covidu se na tom asi podepsala. Uvidíme, ale je dobré mít ještě nějaké sny.

Honza: Mám to spojené hlavně s cestováním. Projeli jsme skrz naskrz USA, Austrálii, Nový Zéland i Evropu. Zjistil jsem, že všude jsou fajn lidi, kteří vám pomůžou, když máte problém na cestě.

Za sebou máte dlouhou sérii herních soundtracků, navíc v poměrně širokém stylovém rozptylu - od vzdělávacích her po hříčky ze studia Amanita. Jaká to byla práce? A co považujete za její největší úskalí a výhody?

Bára: Rozdíl mezi našimi písničkami a hudbou pro hry vidím v tom, že k naší muzice nemáme žádné vstupní limity a můžeme se pustit do čehokoli. V hrách pro Amanitu dostáváme taky velkou svobodu, ale obraz je daný a my ho nějak následujeme, nebo mu třeba oponujeme. Ale už to má nějaké vstupní kotvy. Pak už se necháváme nést intuicí, ale dáváme si nějaké koncepční nápady nebo pravidla, která pak třeba záměrně porušujeme. Každopádně tam nějak už prostě komunikujeme s tím, co přinesli tvůrci vizuálu a příběhu hry. Výhodou je, že když zrovna chvilku nemáme nápad, obraz nás sám nějak navádí nebo podněcuje k reakci ve zvuku. Zároveň té práce na zvucích a hudbě je mnohem víc než na jedno album pro Dva.

Honza: Pro mě jde o dream job. Lepší práci než zvučení počítačových her si pro sebe neumím představit. Těší mě, že s animátorem Jaromírem Plachým a programátorem Davidem Šemíkem z Amanity Design pracujeme na další hře.

Co vás při společné tvorbě nejvíce inspiruje, odkud čerpáte nápady?

Bára: Moje inspirace a nápady nejsou nikdy moc vědomé. Tvořím hodně intuitivně, jde spíš o práci na dobrém naladění se, uvolnění se. To pak vede k chuti k blbnutí v rámci dané formy, která mě zrovna napadne. A často zpívám nebo hraju už na nějaký první Honzův nápad. Nejsem moc dobrá v úplně bezmezných možnostech, jsem ráda, když už mám nějaké mantinely.

Někdy na začátku zkouším napodobit atmosféru nějaké cizí písničky, která mě zrovna baví, a pak pozoruju, kam se to skrz moje omezené možnosti a schopnosti hlasu nebo hry na saxofon posouvá. A pak dělám různé chyby a ty opakuju furt dokola, dokud z toho není záměr.

Honza: Z chození. Rád chodím, a když se začnu nudit, dělám si vnitřního walkmana, který hraje soundtrack k tomu chození. Třeba při nakupování v supermarketu nebo v lese.

Jakou roli ve vaší hudbě hraje slovo, respektive jazyk?

Bára: Slovo má pro nás hlavní hodnotu ve svém zvuku. Hledám i vymýšlím slova, která mi prostě dobře znějí a mají samy o sobě nějakou energii, melodii, rytmus. Význam jim hledám až později a není pro mě tak zásadní, nebo může být takovým bonusem. Jsem ráda, když tu sílu slov lidi cítí při poslechu a jejich význam je neruší, nechybí jim, nebo si můžou dodat svůj vlastní. Vlastně si uvědomuju, že tenhle princip používám i sama u poslechu kapel, co zpívají jazykem, kterému bych měla rozumět, ale já na sebe nechávám slova působit nejdřív takhle samovolně bez přemýšlení... Jako by hlava tomu volnému proudu bránila, proto ji vypínám.

Honza: Někdy mě to, že rozumím textu v písničkách, ruší. Radši mám hudbu, kde úplně nerozumím slovům a můžu vnímat jen tu hudbu.