Bostonští Dropkick Murphys se za poslední zhruba dekádu a půl vypracovali v přední partu celticpunkové či folk-punkové vlny, přičemž v poslední době u nich začal ten folk skoro převažovat. Našlapané songy s irskou melodikou, píšťalkou, tahací harmonikou, sborové halekačky - to vše jim zajistilo mezinárodní sukces. Poslední dvě desky ("This Machine Still Kills Fascist" a "Okemah Rising"), na něž muzikanti nahráli pozapomenuté texty Woodyho Guthrieho, byly navíc akustické úplně. Najednou ale překvapují novou peckou "Sirens".

Zapojili kytary zpět do zesilovačů, akustické nástroje nechali v dodávce a zavřeli se do garáže, aby do světa poslali syrovou a notně naštvanou kritiku nešvarů současného světa - sociální aspekt a ukazování prstem na to "jedno procento bohatých, které odírá z kůže miliony pracujících". Politické směřování je jasné, obrazy, s nimiž v textu muzikanti pracují, nijak objevné, přesto song skvěle šlape.

Videoklip, který celkem nepokrytě pomrkává směrem ke slavnému Dylanově videu k písní "Subterranean Homesick Blues" z roku 1965, propojuje energickou garážovou performanci s pohledy do duše těch dole. K tomu slouží papírové cedule s klíčovými úryvky texty. Svižné, funkční, povedené. Nové album by mělo vyjít příští rok.