Nedávno začal školní rok. Jaký jsi byl školák?

Nebyl jsem extrémně zlobivý ani šprt, byl jsem normální. Ve třídě jsem si připadal jako outsider, neměl jsem moc kamarádů.

Projevovaly se už tenkrát tvoje skladatelské vlohy?

Vždy jsem se aktivně zavíral do svých světů, jako malý jsem si vymýšlel příběhy, říkal jsem jim knížky, ale měly třeba jen dvě věty a obrázek. Vymýšlel jsem si také písničkové texty, které se nerýmovaly. Na kytaru jsem hrál od deseti let, ale do šestnácti jsem si vystačil se čtyřmi akordy, ke kterým se opět vracím. (smích)

Nyní vydáváš desku "Fén X", která by se dala nazvat jako taková malá bestofka, protože polovinu singlů už známe.

Kdyby půlku. Počítal jsem, že vydáváme už devátý song, což by leckomu stačilo na celou desku. Doba se holt mění, vydavatelství to tak chtělo. Co nepustíš ven, toho si lidi nevšimnou. Stejně mi to nedalo a na poslední chvíli jsem oproti plánu přihodil ještě čtyři věci. Přišlo mi blbý vydat desku třeba jen s jednou novou písní, kterou lidi ještě neslyšeli.

Nahrávka se jmenuje "Fén X" a úvodní skladba "Fénix". Proč se názvy píší jinak?

Píší se jinak, ale čtou se stejně. Dost možná to vzniklo při společném songwritingu. Tato písnička nejvíc koresponduje s příběhem alba - pojednává o syndromu vyhoření. Když jsem si to zpětně rekapituloval, celá deska vznikla z obavy z vyhoření. Měl jsem dojem, že jsem udělal sedm řadovek a že se začínám motat v kruzích. Zvažoval jsem, že se na pop vykašlu a začnu dělat jenom muziku pro divadlo. Neměl jsem chuť do tvorby nové studiovky.

Jako experiment jsem cinknul Jendovi Vávrovi, kamarádovi z dob, kdy se mnou se svou kapelou Jananas jezdil společné koncerty, jestli mi pomůže s nějakýma texty. Pak jsme zavolali Filipu Vlčkovi, Honzovi Steinsdörferovi, Kubovi Lenzovi a Radku Tomáškovi, který byl bubeníkem v mé první kapele, s tím, že si zkusíme zahrát a třeba z toho něco vznikne. Žádný stres. Jak jsme od toho neměli očekávání, najednou vzniklo strašně moc věcí. V tu chvíli jsem věděl, že deska je, aniž bych ji plánoval. Pomohla snaha udělat to jinak, než jsem byl dosud zvyklý. Doteď jsem psal věci sám s kytarou, až pak jsem došel k producentovi, který tomu dával hudební kabát. Tentokrát jsem k tomu poprvé od vysokoškolských kapel pustil i jiné lidi. Nepotřeboval jsem řešit ego.

Vyhoření tedy nikdy nepřišlo?

Člověk to nepozná, dokud to nepřijde. Měl jsem období, kdy jsem cítil, že koncertuju moc, dělám stejné věci a že by to chtělo změnu. Za covidu se to změnilo, ale ne vlastním přičiněním. Najednou jsem od muziky šel stranou, taky jsem zjistil, že je fajn nemít sto koncertů ročně. Teď hrajeme méně. Jdu na pódium rád, a ne proto, že jsem to už slíbil. Izolace za covidu měla opačný efekt - poslední deska vznikala na dálku, ale teď jsem měl naopak chuť dělat na ní s lidmi dohromady.

Píseň "Smíšený pocity" se v tracklistu objevuje hned ve dvou verzích. Proč? A je pravda, že se nejdříve nesla v negativním duchu?

Celý život se skládá ze smíšených pocitů, kdy na nic nemáš jednoznačný názor. Původní verze refrénu končila slovy: "Nenávidím tě, nenávidím tě, chcípni, ty krávo." Přepsal jsem ji ale na: "Nenávidím to, jak moc tě miluju, když piješ mi krev." Byl to spíš vtípek pro kluky, co jim donesu do zkušebny. Ve dvou verzích jsme ji tam dali proto, že ta bonusová je původní - chtěl jsem si složit pop-punkovou vypalovačku. Ale ve vydavatelství a v rádiích říkali něco o agrometalu a zda jsme se nezbláznili. Tak jsme udělali disco remix, míchá se tam hodně stylů, což mě bavilo. Stejně jsme na koncertech ale sklouzli k tomu, že hrajeme tu původní živější verzi.

Překopávali jste ale prý více skladeb, třeba "Černý stíny".

Jo, ale nikde jsme nevydali jinou verzi. Většina songů vznikla metodou společného songwritingu. "Černý stíny" jsem ale měl napsané už předem. Kenny Rough mi poslal nějaké instrumentálky, že bych do toho mohl udělat rapové party. Mezi nimi byla tato melodie a mě rovnou začala napadat linka zpěvů, šla mi tam více než rap. A za dvě hodiny jsem měl hotový nápěv. Rok mi skladba ležela v šuplíku a v rámci session jsme si ji se Steinym zkusili zahrát jen s pianem. Je to něžná píseň, a tak jsem měl pocit, že by si zasloužila něžné aranže, ne elektroniku, která mi nekorespondovala s textem. Najednou se pro mě otevřela.

Klip k tomuto singlu režíroval Petr Lexa, což nebylo poprvé a teď už víme, že ani naposled. Pro jeho Slzu jsi textoval dlouhá léta. Teď jste si role tak trochu prohodili, že?

Petr točil hodně videí, proč toho tedy nevyužít. Zkusili jsme udělat "Cash", tam to fungovalo, a tak jsme spolu vytvořili i "Černý stíny" a "Si zabil, kámo", což je zčásti střihák, a nově také "Proměnu". V té se potkali oba strůjci mých posledních klipů: co nedělal Petr, to ilustroval Ondra Pfeiffer, který pracoval na předchozích animovaných videích.

Zmíněná "Si zabil kámo" vznikla ve spolupráci s Katarínou Knechtovou a šlo o titulní song k seriálu "Policie Hvar". Katku chtěla televize, nebo nechala volbu na tobě? Proč padla právě na ni?

V televizi jsem navrhl několik zpěvaček, u kterých jsem si dokázal představit, že to zpívají se mnou. V produkci vybrali dvě, já si zvolil Katku a ta na to kývla. Přitom nemám přehled, kdo má jaké rozsahy. Ve finále jsme spolu ladili a naše barvy hlasů do výsledku pasovaly.

V tomto seriálu jsi hrál sám sebe. To musela být pro tebe brnkačka, že?

Scénáristi mají zvyk, že napíšou postavu, která se jmenuje jak já, a myslí si, že takhle bych se choval. Jenže já bych se tak určitě nechoval. Byl to chvíli boj. Nechtěl jsem, aby si lidi podle seriálu mysleli, že jsem debil. Pak jsem si řekl, že je to jedno, že si to o mně stejně myslí a nějaký seriál to nezmění. Tak jsem kývl, že propůjčím svoje jméno. Těm chytřejším dojde, že to nejsem já. Hrál jsem zatím ve dvou seriálech Xindla X, ale ani jeden nebyl jako já ve skutečnosti.

Jak jde dohromady s tvojí profesí, že jsi "Asociál"? Působíš na mě spíše jako introvert.

Na festivalech zvládnu být na pódiu, ale mezi lidmi bych to nedal. Často to tak bývá, že introvertní lidi se na pódiu umí projevovat jako extroverti, ale šetří si to opravdu jen pro tyto chvíle.

"Proměna" čerpá z námětu Kafkovy povídky. Píseň popisuje stárnutí. Nedávno jsi oslavil pětačtyřicáté narozeniny: doléhá na tebe věk? Nebo máš jiný důvod, proč jsi chtěl toto téma zpracovat?

Člověk cítí, že se mění. Optimista to může vnímat jako píseň o dospívání, pesimista o stárnutí, o tom, jak se mění priority, jak sám vnímá svou osobu, když byl třeba teenager. Na desce jsou samá optimistická témata jako vyhoření a stárnutí... Asi už jde o témata mojí věkové skupiny.

K těm pozitivním patří i "Slabá vůle", ve které zpíváš, že máš silně vyvinutou slabou vůli. S čím bojuješ nejčastěji?

V písni jsem to výstižně popsal. Po tom, co jsem na Kanárech zhubnul dvacet pět kilo, jsem většinu nabral zpátky. Letos se mi podařilo zhubnout patnáct kilo a zase půlku nabrat zpátky. Do toho boje, zda pít, či nepít alkohol, což kamarádi, festivaly a společenské události hodně zjednodušují. Pokud je člověk introvert a nedá si dvě skleničky, není úplně hovorný. Takže když tuhle skladbu zpívám, vím, o čem mluvím.

"Data" nás omezují v paměti, často si pamatujeme úplně nepodstatné nesmysly, místo toho, co bychom chtěli. Co si ty pamatuješ nejčastěji?

Třeba text překladu čtvrté lekce, který jsem si namemoroval na "Ódu na radost", abych ho uměl zpaměti a nemusel ho překládat. Neříkám, že si potřebuju pamatovat, co jsem měl ráno k snídani, ale o čem jsem se bavit s někým včera, to by nebylo od věci.

"Anestezie" mě baví svojí rockovostí. Umrtvení má být před společností?

Jde o zubařskou píseň. Spoustu slov jsem použil ze zubařské terminologie (podstoupit zákrok, nechci to rozvrtat, život je sladký, tak se objevují kazy). Nevím, kdo s tímto nápadem přišel, zda já, či Jenda. Zasekli jsme se na fórcích, obrazech ze stomatologie. Samozřejmě to má obecnější platnost. Člověk od problémů utíká a dopřeje si radši umrtvení než rozvrtání.

"Cash" popisuje hromadění věcí a materiálních statků, peněz kolem nás. Pojednává o tom, jak se honíme za tím, abychom toho měli co nejvíc. Ty jsi v časech covidu pobýval na Tenerife, měli ti to lidé za zlé?

Myšlenky, že si žiju v blahobytu, jsou scestné. V Česku nemáme nic vlastního. Když jsme tam na pár týdnů uvízli, bylo logické tam zůstat, protože byt u nás jsme mezitím pustili, než abychom si tu platili nájem. Koncerty nebyly, zůstal jsem bez příjmů, tam jsme si vystačili s málem. Když nežiješ jako turista, ale normálně, moc tam neutratíš.

"Pod bublinou" zachycuje dokonalost na sociálních sítích?

Není to jenom o tom. Může být těžké přes svoji bublinu prokouknout a dokázat vidět optikou někoho mimo ni, ať už politicky, sociálně, národnostně. Přijde mi, že mezi sociálními bublinami se to čím dál více vyostřuje.

V ryze vánoční záležitosti "Alespoň jeden den" zpíváš, že nejlepší dárky si dáme sami a že každý den by měl být svátkem, zkrátka o tom, že Vánoce bychom neměli vnímat jen z materiálního hlediska. Jak dlouhá cesta byla od megahitu "Štědrý večer nastal" k této, přece jen jinak laděné, písni?

Mezi nimi jsem napsal i jiné vánoční kousky: "Čas to zabalit" pro "StarDance", pro pořad "Xindloviny", který jsem dělal tři roky, dokonce tři sváteční písně. Na Vánoce se tady divám jinou optikou, s určitou mírou humoru související s jejich přijímáním či odmítáním. Ve Štědrém večeru jsem Vánoce fu*koval, ale teď, když mám děti, to vidím jinak. Měl jsem hotový refrén a došel s ním za Jendou a Radkem. Některý z nich říkal, že nemá rád Vánoce, a my dva jsme se ho snažili přesvědčovat o opaku a vysvětlit mu, co můžou mít tyto svátky za pozitiva. A z těch argumentů vznikly sloky.

Chystáš vlastní muzikál. O čem bude?

Zatím nevím, kdy a kde ho uvedu. Napsal jsem všechny písničky, jen ještě nejsou zaranžované, a hotovou mám i první verzi scénáře. Je to příběh o Noemovi, ale vzatý tak trochu z jiného konce. Psal jsem to jako muzikál o konci světa - a za čtrnáct dní začal covid. Tehdy jsem se toho lekl a zase jsem psát přestal. Pak jsem viděl, že příběhy, které se tam potenciálně dějí, se odehrávají i ve skutečnosti. Ale řekl jsem si, že když tam bude reality moc, nikdo na to nebude chtít koukat. Takže jsem fabulaci vzal jinak, potřeboval jsem několik let odstup, než jsem začal znovu psát. Vrhnul jsem se na to zase znovu před rokem. Vnímám to spíš jako autorský než jako ten klasický muzikál. Skromně jsem si napsal hlavní roli pro sebe. Přál bych si, aby tam hráli kolegové, kteří jinde nehrají.

Zpět do současnosti. Nyní plánuješ tři křty, kde se uskuteční?

Chystáme Prahu, Brno, Ostravu, aby se všech koncertů mohli zúčastnit naši vzácní hosté - Katarína Knechtová, Mirka Miškechová a Láska. Navíc jsme to chtěli mít vizuálně hezké, byť se nejedná o tak velké prostory jako O2 universum, přáli jsme si LEDky nebo projekční plátna, abychom ke všem písním mohli pouštět projekce.

Před několika lety jsi měl v plánu koncert ve velké O2 areně, ale pak přišel covid a vystoupení jsi přesunul do menšího O2 universa. Teď je období O2 aren. Mrzí tě s odstupem času, že tvoje akce v ní neproběhla?

Je to škoda. Když jsme dali vstupenky do prodeje, vypadalo to nadějně, pak ale přišel covid a situace a nálada se změnily. Než abychom na tom zahučeli kalhoty, přesunuli jsme to do menšího prostoru, kde jsme měli stejný program, jak kdyby to bylo ve velkém. Umím si představit, jak to pojmout, ale zatím mám priority jinde. Kdo ví, třeba padesátiny bych tam oslavit mohl. Ale to je za dlouhou dobu, teď chci dodělat muzikál.