Laibach. Industriální legenda, která vysvitla na konci osmdesátých let, aby uskutečnila nemyslitelné a znovu zapadla. Vznikla začátkem osmdesátých let za dob socialismu v důlním městě Trbovlje na území bývalé Jugoslávie. Své podivné jméno si vzala z nedalekého města Ljubljana, které bylo za války pojmenováno, asi neuhodnete, Laibach. Už od svých prvopočátků je napadána za podporu fašismu a germanofilství, neboť s oblibou využívá znaky fašistického Německa. Jak se ale občas stává, všechno je trochu jinak - lidé věcí neobeznámení nepochopili, že se jedná o pouhou taškařici a připravili kapele nemálo nepříjemných okamžíků, zrušené koncerty, zákazy činnosti nebyly ničím vyjímečným. Sami členové tyto výpady komentují slovy: "Jsme stejní fašisté, jako byl Hitler malíř."

Po několika dílčích úspěších dostala kapela v roce 1987 šanci prorazit celosvětově a taky se jí to podařilo. Německy zpívající kapela z východního bloku uspěla za železnou oponou! Dvě písničky z alba "Opus Dei", bizarní předělávka písničky z repertoáru Queen "One Vision" a "Life Is Life", se hrály na MTV, skupina dostala od Johna Peela pozváni do kultovního pořadu alternativní hudby Peel Session, přišla nabídka k remixování Rolling Stones atd.

Stejně rychle jako se Laibach proslavili, také zapadli. Další hudební vývoj se ubral směr techno, nové nahrávky nepřinesly nic zajímavého a na úspěch "Opus Dei" nenavázaly. Posledním opravdovým albem bylo "Jesus Christ Superstars" z roku 1996, poznamenané odklonem od techna a plné coverů. Po sedmi letech je tu comebackové "Wat". Je stejně zajímavé, jako byla kapela na přelomu let osmdesátých a devadesátých, nebo bude zapomenuto jako většina předchozích?

Bez váhání musím říci, že ne. "Wat" je pokus o popovější album. Vrací se k technu, písničky nejsou výsledkem dlouhé práce, ale byly napsány takřka přes noc. Kdo z vás Laibach zatím neslyšel, představte si vojenský pochod složený z ani tempo neměnících elektronických bicích, vrčení, mluveného slova, které neintonuje, nezvýší hlasitost a svou tvrdostí stírá rozdíly ve zvuku angličtiny a němčiny, jež jsou střídavě v písničkách použity. Nejzajímavější z nich je politická "Tanz mit Laibach", je ze všech nejdynamičtější, na CD je k ní dokonce k nalezení videoklip. I tak ji ovšem kolega Hrubý v recenzi maxisinglu zrovna nepochválil.

Přes velkou repetitivnost (věřte nebo ne, nepoznám, kdy jedna písnička končí a druhá začíná) má album, také díky hojně využívanému éterickému sboru, své jisté kouzlo. Bohužel spíš než na poslech by se hodilo jako soundtrack k filmu, či počítačové hře odehrávající se v období První nebo Druhé světové války.