Letos šedesátiletý Julio Iglesias má ve španělsky mluvících zemích zřejmě podobnou pozici jako u nás Karel Gott. Zpívá několika světovými jazyky a za celou svou dosavadní kariéru prodal desítky milionů desek po celém světě. A i když ho už dnes možná v popularitě přeskočil jeho syn Enrique, pro své sladkobolné balady si publikum stále ještě najde. Mohl z něho být zřejmě skvělý fotbalista, ale nehoda jeho kariéru přerušila. Legenda praví, že právě když byl chudák Julio připoután k nemocničnímu lůžku, začal skládat na španělku svoje první písničky. Po studiích práv v Cambridgi (!) se definitivně rozhodl pro kariéru profesionálního zpěváka. A jak se rozhodl, tak také učinil. Během let šedesátých si podmanil publikum ve Španělsku a Latinské Americe, v sedmé dekádě už se prosadil po celé kontinentální Evropě a pomalu začal pokukovat po Anglii a Spojených státech. Zde slavil největší úspěchy v roce 1984 s albem duetů "1100 Bel Air Place". A právě největší hit z této desky ("To All The Girls '´ve Loved Before"), který nazpíval společně s americkou legendou Williem Nelsonem, otevírá anglicky nazpívanou kompilaci "Love Songs".

Už jenom samotný název (a samozřejmě úchvatný obal desky) by vás měl odradit od její koupi, ale přesto upozorňuji předem, že tato deska je určena pouze pro otrlé jedince, případně pro pamětníky, jako uleptaná nostalgická vzpomínka na nějaké ty "hříchy mládí".

Kdybych měl přesto vybrat nějaké výraznější momenty, kterých deska nabízí opravdu pomálu, volil bych casablancovskou "As Time Goes By", jinak profláklou jazzůvku "Crazy" nebo live orchestrálku "When You Tell That You Love Me", ve které Iglesiase k výraznějšímu výkonu vyprovokovala zpěvačka Dolly Parton. A také zmiňovaný živý (!) orchestr, což je velice důležitá poznámka. Jinak totiž nahrávku doslova ubíjí jednotvárný klávesový - syntezátorový doprovod a neměnné tempo všech skladeb. To by se dalo pochopit u nahrávek z let 1984 nebo 1990. Proč ale naprosto stejně zní i skladby novější, to opravdu nechápu. "Pachatelem" těchto nevkusných aranžmá je ve většině případů slavný skladatel a producent Albert Hammond, který by se za svou práci měl stydět minimálně před svým synem Albertem Hammondem Jr., který v současné době mastí na kytaru v kapele The Strokes.

A přitom Iglesias si v několika případech k nazpívání nevybral vůbec špatný materiál, ale jak například dokázal doslova zprznit beatlesáckou "And I Love Her", to by muselo položit i tu nejzarytější východoněmeckou fanynku našeho Zlatého slavíka! Většina písní je odsouzena maximálně tak k vytváření dojemné atmosféry v 352. dílu středně úspěšné jihoamerické telenovely. Místo aby Iglesiasův hlas působil na zamilované jako afrodiziakum (když už jde o "Love Songs", že?), působí šíleně stylizovaně a falešně procítěně. Většině nahrávek schází osobitost, invence, působí sterilně a naprosto anonymně. Podobná alba se prodávají po padesáti korunách ve výprodejích supermarketů. Technicky je Iglesias jistě excelentní zpěvák, jenže - s trochou nadsázky - působí jen jako dobře naprogramovaný robot.

Navíc vůbec nerozumím strategii vydavatelství, proč toto album vydává. Všechny nahrávky jsou totiž datovány léty 1983, 1984, 1990, 1994, výjimečně 1998 a všechny už jednou oficiálně vyšly. Jakoukoliv novinku byste zde hledali marně. Tak nevím...