Ospalá východočeská Jaroměř. Dvanáctitisícová obec, kterou projedete, když míříte do Polska. Přesně tady totiž zatím končí dálnice. Před pár lety by vás zaujal jeden z prvních dřevěných marketů Tesco v republice, teď už onu budovu spíše minete, když si budete užívat projížďku po tamních kruháčích. Najdete tu gymnázium, pěkné náměstí nebo kostel, v jehož sklepení se skrývají mumie mnichů. Pak se tu rozprostírá také pevnostní město Josefov, které značně pochroumala sovětská armáda, dislokována zde za minulého režimu. Každopádně genia loci tohle místo má a rozhodně stojí za návštěvu.

Na necelý týden v roce se ale všechno mění. Z Jaroměře se stává střed metalového světa a ulice zmíněného pevnostního města zčernají. Najednou je z dvanácti tisíc obyvatel třicet tisíc a klidně se vám může stát, že půjdete po ulici a vůbec nezaslechnete češtinu. Místo toho tu najednou znějí němčina, polština, francouzština, angličtina, španělština i severské jazyky. Jde o neklamné znamení toho, že zase začal festival Brutal Assault, tentokrát už posedmadvacáté.

Tradiční položka na evropské festivalové mapě už může pouze kvést. Růst limituje určující prostředí pevnosti, nafukování počtu návštěvníků by bylo kontraproduktivní, podepsalo by se na jejich komfortu i pohodě. Dost dobře to ukázal výroční pětadvacátý ročník, kdy se v areálu nedalo hnout. Každopádně letos bylo plno - nikoliv přeplněno. Areál se lehce nafouknul. Z milovaného i proklínaného Octagonu zmizel prostor pro podpisovky kapel a přesunul se do tunelu za ambientní stage. Přibylo pár míst, kam se můžete na chvíli posadit, a od zadní Obscure stage se vytratil bar a stejně tak i toalety. V nejvytíženějších hodinách se navíc vnitřní částí pevnosti dalo projít jen jedním směrem.

Celkově se tak podařilo eliminovat místa, kde se to nejvíce špuntovalo. A skutečně to letos v zásadě nikde nedrhlo. I pokud člověk spěchal - a že těch přebíhání od hlavních pódií dozadu letos bylo docela dost - dalo se pevností projet jako pověstný nůž máslem. Plusem ke komfortu zákazníků bylo i více zastávek, kde se dala načepovat pitná voda zdarma. Tam se tedy fronty tvořily, ale kdo by se v tom hicu divil, že?

Navzdory vedru se už ve středu, v první festivalový den, areál nebývale naplnil. Aby ne, s takovým programem. Dění na hlavních pódiích odstartovali už o půl dvanácté Skeletal Remains, slova chvály létala v diskuzích na thrashovou omladinu z Evil Invaders. Sám jsem se do festivalového víru ponořil až s Terrorizer. Jeden z výrazných spolků raného grindcoreu ale spíše bavil svým gigerovským vizuálem (lebky, řetězy a vůbec sci-fi stylizace) a přítomností hvězdného Davida Vincenta z Morbid Angel v roli baskytaristy než hudbou samotnou.

Zato Grand Magus, to byla jiná. Švédské heavymetalové power trio přineslo do pevnosti závan osmdesátých let. Jeho poctivě řízný hevík, jenž zněl jako Judas Priest z garáže nebo Manowar bez kožených slipů, jako by snad na Brutal Assault ani nepatřil - ale i tak uhranul. Prošedivělí pánové, kteří sázeli hutné riffoviny jako "Steel Versus Steel" nebo "Iron Will", si publikum úplně podmanili. Pro mě jeden z nejsilnějších zážitků akce - možná právě tím, jak moc vybočoval.

The Black Dahlia Murder se znovuzrodili po náhlém úmrtí vokalisty Trevora Strnada. Bohužel některé věci by ale měly raději zůstat, jak jsou. Vokální povinnosti převzal kytarista Brian Eschbach a prostě to nebylo ono. Energie kapely se změnila a ta o část svého kouzla přišla. Zato Red Fang svůj nekomplikovaný party stoner drhnou už skoro dvacet let prakticky beze změn - a dobře činí. Spolehlivý výkon nacpal pod Marshall Stage spoustu nadšených posluchačů. Setlist se valnou měrou opíral o druhou studiovou položku uskupení "Murder the Mountains" - zaznělo z ní rovných šest kousků - a dostali jsme pohlcující lahodu, navíc podávanou s úžasnou lehkostí a radostí.

Někdy se vyplatí vynechat headlinery, jakkoliv tento koncept festival tak úplně neuznává, a zamířit na zadní Obscure stage. Obzvláště letos se zde totiž doslova děly věci. A to Vltimas, v jejichž čele se ve středu již podruhé představil mocný černokněžník David Vincent, byli vlastně tím nejtradičnějším, co jsem si na tomhle místě dal. Pravověrná metalová superskupina sice stojí a padá s charismatickým kovbojem Vincentem v čele, pohled by ale měl zamířit i k bicím, za nimiž sedí Flo Mourier z Cryptopsy, nebo ke kytaře, kterou obsluhuje Rune "Blasphemer" Eriksen, toho času působící též v Aura Noir a také bývalý kytarista Mayhem. Jejich groovy směs death metalu s blackem skvěle šlape, jen škoda že měli pod pódiem méně lidí.

Možná za to mohla skutečnost, že se jejich set částečně překrýval s Deicide. Tak dlouho se nedařilo mnohokrát ohlášený koncert deathmetalových legend realizovat, až přijely hned dva ročníky po sobě. Jejich možná až lehce prvoplánově rouhačský death přitáhl skutečně početné publikum, průřezový set, jenž nabídl letité klasiky i novinky z letošní desky "Banished By Sin", byl co výběru skladeb chutný, provedení ale poněkud scházela energie. Celé se to zdálo unavené a bez tlaku. Škoda.

Utíkám zpět na Obscure a nechávám se strhnout jedním z vrcholů prvního dne. Belgičtí Brutus (neplést si s domácí zábavovou formací stejného jména) jsou přesně ukázkou směru, jakým se může dramaturgie Brutal Assaultu vydat, aniž by to působilo nepatřičně. Trojice, v jejímž čele sedí bubenice a vokalistka Stefanie Mannaerts, totiž nabídla naprosto unikátní směs něžnosti a drtivé dravosti. Dokázala pohladit, uklidnit, zasnít - ale i pořádně zjitřit emoce a doslova svou energií sedřít z kůže. Fantastický set a obrovský objev. Thrasheři Exodus prominou, z tohoto koncertu se prostě odejít nedalo. Předávám proto slovo kolegovi fotografovi.

Hned po špičkových Brutus se na Obscure stage dostali Triumph of Death. V tomto projektu švýcarský muzikant Tom G. Warrior oprášil hudbu Hellhammer, své první formace. Ta sice nikdy nevydala klasické album - za tři roky existence po ní zůstalo jen pár demosnímků -, přesto patří k souborům, které dokázaly punk přetřít načerno a položit tak základy black metalu. Bylo to dřevní - a krásné. A Warrior, který by jistě udělal velkou radost fanouškům, kdyby oživil i legendy Celtic Frost, si tenhle návrat ke kořenům nesmírně užíval. Letitou muziku hrál s odstupem, s jasnou hráčskou zkušeností, ale hlavně s radostí. Další paráda.

K Olve Eikemovi známějšímu pod jménem Abbath lze mít všelijaký vztah. Můžete mu vyčítat opilecké excesy či ve své primitivnosti naprosto ikonický corpse paint nebo si z něj tropit žerty - jenže dílo, které za sebou zanechal společně s Immortal, mu nikdo neodpáře. Například zrovna jim vděčíme za to, že se dali na black Euronymous a Varg Vikernes, tedy nechvalně známí protagonisté celé krvavé historie kolem Mayhem. A jen pro kontext dodám, že i pro autora tohoto textu znamenali jednu ze vstupních bran do temného světa černého kovu. Abbath si už pár let buduje solidní sólovou kariéru, přesto letos nechal vlastní materiál doma v Norsku a staví sety výhradně na své nejznámější kapele.

Dobře činí, protože skladby jako "At the Heart of Winter", "Sons of Northern Darkness" (což už je, mimochodem, taky značně okřídlené spojení, o něž se může lecjaký metalista opřít) nebo "Blashyrkh (Mighty Ravendark)" fungují jako výrazné stavební kameny žánru a dodnes platná muzika. Abbath navíc skvělou hudbu obalil solidní show. Obří sekery, plameny a déšť jisker tak do jisté míry dokázaly zahladit jistou statičnost muzikantů i fakt, že vše bylo odehráno, řekněme, poněkud uvolněným způsobem. Abbath nicméně nikdy nepatřil k těm nejpřesnějším kytaristům a zpěvákům. Každopádně výběr materiálu negativa hravě vyvážil.

O úplné finále úvodního dne se pak postarali Dark Tranqulity. Ty už ale vynechávám. Energií třeba šetřit, další tři dny festivalového reje před námi. Čtvrtek lákal hlavně na Satyricon a Testament.