Axeli, spousta našich čtenářů vůbec nemusí mít ani tušení, kdo vlastně jsi. Mohl by ses nám nejprve představit?

Jasně, to je chytré. Jsem Axel Vindenes alias Axe Max alias Lion alias Manhattan z norské skupiny Kakkmaddafakka, v níž zpívám. Pocházíme z města Bergen, kde se právě teď nacházím. Možná dokonce slyšíš déšť, jak bičuje moje okno.

Kdepak, vše je v pořádku.

Jako kapela vydáváme muziku už skoro dvacet let, nedávno jsme dodělali naše sedmé album a už pracujeme na osmém. Za sebou máme přes tisíc koncertů ve spoustě zemí. Rádi hrajeme naživo, milujeme naše fanoušky, máme radost ze života a vyslyšeli jsme volání Boha, abychom založili kapelu a šířili na koncertech radost.

Bezva, díky. Nedávno jste vydali nové singly "Wickedest Game" a taky "Sorry (F-Boy Confession)". Předpokládám tedy, že éra sedmého alba už je pryč a soustředíte se na osmé. Zajímalo by mě proto, jak uplynulé období hodnotíš? Jakou nejsilnější vzpomínku z něj si odnášíš?

Dobrou. Vždycky mě bavilo pracovat na nové muzice, navíc ještě s novým producentem. Je to náš starý přítel, známe se přes dvacet let a bylo bezvadné s ním pracovat, hodně jsme se u toho nasmáli. A nyní už konečně můžeme vidět plody naší práce. Jak jsem říkal, pracujeme už na osmém albu a ty dvě písničky, které jsi zmínil, jsou zatím první dva singly z něj. Beru to jako privilegium, že můžeme makat ve studiu na nové muzice, rozšiřovat naše univerzum a díky novým songům se stávat stále většími.

V roce 2020 jsi zmínil, že vaši sedmou studiovku "Revelation" inspirovala velká alba jako "Off The Wall" Michaela Jacksona nebo "My Beautiful Dark Twisted Fantasy" Kanye Westa. Když se nyní ohlédneš, kde přesně ty spojitosti vidíš? A stala se z "Revelation" skutečně ultimátní hudební sbírka patřící mezi nejlepší alba historie? Ptám se proto, že tehdy jsi taková prohlášení dělal a tvrdil jsi, že ti podobně zásadní nahrávka na hudební scéně chybí.

Myslím si, že ano, ale taky je pravdou, že pravděpodobně budu tvrdit něco podobného u každé naší další desky. Ta myšlenka za tím je taková, že se vždycky snažíme udělat doslova novou klasiku a naneštěstí se nám to stále nedaří. Nicméně i tak z toho vzniká skvělá muzika hodná značky Kakkmaddafakka. Víš, jak to je - snažíš se mířit na Měsíc a dopadne to trošku jinak. A možná že nakonec zjistíš, že nesložíš přímo další "Thriller" nebo "Dark Side Of The Moon".

Časy se taky od doby, kdy jsme "Revalation" nahrávali, změnily. Dnes je prakticky nemožné, abychom se jako nezávislá skupina z Norska proslavili tak jako zmiňované legendy a stali se nesmrtelnými. Snažíme se dělat nadčasovou muziku, inspirují nás momentálně hodně osmdesátá léta a tehdejší rocková scéna. Náš producent nám pomohl dosáhnout zvuku, jaký jsme chtěli. A jasně, nikdy, ale fakt nikdy není snadné dosáhnout výsledků, jaké chceš. Důležité zůstává nepřestat to zkoušet. Výsledek se vždy stane unikátním bez ohledu na to, že jednou úspěch zažiješ a podruhé už ne, na tom totiž nezáleží. Stále se snažíme dělat muziku hodnou roku 2024, která je inspirovaná právě starší hudbou a v ní nalézáme spoustu zdrojů, které k nám promlouvají.

Když mluvíme o Norsku - u nás v České republice si s vaší zemí nejčastěji spojujeme metal, populární jsou u nás třeba Combichrist, Mayhem, Dimmu Borgir, Immortal, Emperor, Satyricon, Kvelertak a další. Jak vás napadlo, že svou kariéru spojíte jako jedni z mála s indie rockem? Nerad bych se někoho dotknul, ale Norsko není úplně kolébkou indie rocku. Nebo ano?

Máš pravdu, není. Speciálně Bergen, odkud pocházíme, má tu metalovou scénu hodně pod kůží. Pochází odtud právě třeba Immortal nebo Mayhem, takže bych se nebál říct, že srdce blackmetalové muziky je právě místo, odkud s tebou mluvím. A já i moje kapela black metal milujeme celý náš život. Já i můj brácha bychom tento žánr rádi hráli, takže kdo ví, třeba jednou i takovou kapelu založíme. Za sebe bych totiž hrozně rád ostatním blackmetalistům ukázal , jak se to má správně dělat, víš? (smích)

Na druhou stranu mi v tom brání moje sexualita. Já totiž strašně miluju ženy, víš? A když jsme zakládali kapelu, shodli jsme se na tom, že ženy prostě zbožňujeme, a tak nám přišlo nelogické zakládat metalovou kapelu, na kterou by chodili jenom chlapi. Chtěli jsme v publiku vídat i holky? To je ten základ, na kterém jako skupina stojíme. Ta představa, že bych cestoval po světě, nanášel si na obličej černý make-up a pak z pódia koukal jenom na chlapy... To není pro mě. Chci vidět ječící holky, to vnímám jako úspěch. A zpětně jsem rád, že jsem se tak rozhodl.

Taky jsem zjistil, že existuje spousta lidí, kteří si rádi poslechnou indiečko z Norska - třeba v Praze už jsme v minulosti i hráli, hodně koncertů jsme měli třeba i v Německu, spoustu času jsme strávili v Mexiku, ve Španělsku... Víme, že média nás moc nemusí, ale jsme, jací jsme. Nezaprodali jsme se, nepodepsali jsme žádnou nevýhodnou smlouvu, která by nás nutila nahrávat jiný druh hudby, než bychom sami chtěli, a omezovala tak naši svobodu. A tak si prostě jen za tu svobodu nadále bojujeme, snažíme se z toho všeho mít radost a milovat ženy. A to jsou tak v souhrnu důvody, proč nehrajeme black metal.

Chápu. Wikipedie o vás tvrdí, že jste společně s Röyksopp či Kings Of Convenience, abych zmínil ty nejznámější, součástí tzv. New Bergen wave. K tomu pojmu zároveň uvádí, že tato scéna není postavena na velkých vydavatelstvích, ale že tě spíše lidi znají proto, že něčí kamarád zná tvou kapelu, a tak tě doporučí dál. A touto šeptandou se po nějakém čase staneš populárním. Zároveň se v rámci této scény uvádí doslova desítky různých kapel. Ke kterým z nich máš nejblíže?

Jednoznačně Kings Of Convenience. A taky White Life. Erlend Øye z prvních jmenovaných je náš dobrý kamarád, který mimochodem vymyslel jméno naší kapele, produkoval nám první desku a obecně pro nás byl nesmírně důležitý zejména v úvodu naší kariéry. Stále jsme velice dobří přátelé. While Life jsou takoví naši starší bráchové a my cítíme tu příjemnou povinnost projevovat jim respekt. A jasně, hrají úplně jinou muziku než my, ale jak už jsem řekl, my cílíme na holky.

Ještě jedna informace mě na Wikipedii zaujala, především proto, že se s podobně negativními zprávami na tomto místě spíše šetří. Píše se tam, že když jste v roce 2007 prorazili s albem "Down To Earth", norští hudební kritici vás doslova nenáviděli. Nic dalšího se k tomu ale nepíše, tak by mě zajímal kontext. Co se tehdy přesně stalo?

Tohle v Norsku řešíme dobrých dvacet let. Hrajeme už opravdu dlouho, a i když třeba vyprodáváme koncerty, média se nám, až na pár lokálních výjimek, prakticky nevěnují. Rádia nás ignorují úplně stejně. Prosadit se v nich zůstává naprostým tabu. A je to zvláštní, protože my sice třeba i vyděláme spoustu peněz na mezinárodních hudebních festivalech a tak dále, ale přesto jako bychom nikoho z médií nezajímali. Nikdy jsme třeba nedostali žádnou hudební cenu. Teď už naštěstí tuhle práci děláme tak dlouho, že nás to přestalo trápit, ale když se vrátím k tomu roku 2007, tak ve chvíli, kdy jsme vydali naši první desku, jsme zůstali v šoku z toho, kolik hejtů jsme si o sobě přečetli. Bylo toho tolik, že jsme se rozhodli, že v Norsku radši koncerty dělat vůbec nebudeme a soustředili jsme se na průlom za hranicemi.

A to nás zachránilo - udělali jsme si jméno v Německu či Dánsku, tam nás mnohokrát i v tisku chválili. Ale pokud jde o Norsko - nic. A stále to tam máme těžké. Ačkoliv už dnes existuje spousta lidí, která má ráda naši muziku, pořád nám doma házejí klacky pod nohy. Naštěstí v zahraničí existuje spousta cool hudebních žurnalistů, kteří o nás rádi ztratí slovo nebo dvě a pochválí nás. Nakonec proto tolik nevadí, že se v Norsku necítíme úplně doma, protože legendární jsme svým způsobem všude jinde a zároveň na tom, co někdo někam napíše, záleží čím dál tím méně.

Poté, co jsme díky sociálním sítím zažili jakousi revoluci, už není tak zásadní, jak o tobě nějaký novinář napíše. Samozřejmě, že by se nám žilo lépe, kdybychom se tu a tam objevili třeba v televizi, ale i současná situace, kdy věrné fanoušky už prostě máme, nám vyhovuje. Můžeme se považovat za šťastné lidi, kteří ví, že tvrdě makají a mohou se cítit poháněni ignorujícím norským tiskem. A to ho nechci nějak hanit. Abych to uzavřel, jsme vděční ostatním zemím a jejich žurnalistům za to, co pro nás dělají.

Když už se bavíme o hudebním průmyslu v Norsku - vám se nakonec podařilo prorazit i do dalších zemí, nicméně u nás v Česku se něco podobného podaří umělcům jen vzácně a spíše ještě v omezené míře. Ani se tě proto nebudu ptát na to, zda nějaké české umělce znáš, protože bych tě zbytečně uvedl do rozpaků. Místo toho by mě zajímalo, co pro vás byl ten zásadní krok v minulosti, který vám pomohl prorazit mimo domovinu, protože věřím, že i umělcům v Česku by něco takového pomohlo.

Pro nás to bylo dost podobné jako u těch black metalistů. V minulosti o nich taky nikdo ze žurnalistů nic kloudného nenapsal. Nám pomohli Kings Of Convenience, hlavně Erlend Øye, který je o deset let starší než já, leccos už v zahraničí zažil a s kapelou měl velké úspěchy už před lety. Podepsal tehdy smlouvu s velkým vydavatelstvím, a jelikož už ho tam znali a měli v jeho názor důvěru, doporučil nás. Pak taky produkoval naši desku, což nám rovněž pomohlo k tomu, aby se o nás vědělo. Pak jsme si díky tomu zahráli třeba na festivalu Iceland Airwaves a dalších akcích po Evropě. U nás v Norsku není jednoduché zahrát si na podobné akci.

Kdybych měl ale mluvit o tom, co bys jako mladá kapela měl udělat právě v této turbulentní době, osobně bych šel cestou sociálních sítí, hlavně TikToku. A pak bych vyrazil do ulic buskovat. Přijde mi, že to docela funguje, párkrát jsme taky už vyzkoušeli nalákat fanoušky přes TikTok na koncert v ulicích a překvapilo nás, kolik jich tam nakonec dorazilo. V dnešní době je něco takového výborné promo. Mám proto pocit, že ta síla se přelévá tímto způsobem zpátky k lidem, protože co si vytvoříš na sociálních sítích, je dost o tobě samém. A pak už nezáleží na tom, ze které země pocházíš. Šíří se to samo.

Ani netušíš, jak jsi mi teď nahrál na další otázku. Před osmi lety jsi totiž prohlásil, že vaše kapela investovala obrovské množství práce do vaší kapelní stránky na Facebooku, pak se ale firma rozhodla, že změní strategii, pohraje si s algoritmem a donutí vás, jako tvůrce obsahu, víc platit za to, aby se vaše příspěvky lidem zobrazovaly. A i když jste za to pak dle tvých slov platili, pořád to nestačilo. Proto mě zajímá, jak tento výrok vnímáš nyní? Existují vůbec platformy, které pro tebe jako muzikanta fungují lépe?

Máš pravdu, Facebook je naprostá tragédie. A to ještě nevíš, že mi dokonce i hackli účet, takže to všechno šlo totálně do kopru. Celá naše léta budovaná stránka je v čudu. Samozřejmě jsme začali zase od začátku, ale popravdě už, právě kvůli tomu hacknutí, ani sám na Facebook několik let nechodím. Jak už jsem naznačil, jsem v tuto chvíli velice pozitivně naladěn ohledně TikToku, myslím si, že je to budoucnost sociálních sítí. Na druhou stranu, určitě ještě nejsme na konci vývoje. Ostatně i takové Spotify má ještě spoustu potenciálu na to se zlepšovat a pomáhat s propagací muziky.

Líbí se mi, že teď to máš vesměs fér - je na tobě, co uděláš. Když jsi v promování dobrý, vyděláš na tom. Otazník ale visí nad tím, zda je tvůj song v danou chvíli, kdy ho promuješ, dost dobrý. To nikdy dopředu nepoznáš. Rádi necháváme muziku mluvit samu za sebe a přehnaná propagace skladby, která se lidem líbí, může být taky na škodu. Fakt je to písnička od písničky. Pořád bys mohl vymýšlet nová pravidla pro úspěch. A pak je zase bourat. Když se ale song chytne, rádi ho podpoříme další propagací, třeba i jiného druhu, aby se dostal zase dál.

Situace se ale oproti předchozím dvěma dekádám rozhodně dost zlepšila v tom, že nemusíš nutně mít smlouvu u velkého vydavatelství. Víc než kdy dřív funguje logická úvaha, že dobré věci se nahoře udrží dlouhodobě, zatímco ty špatné jsou po zásluze zapomenuty. Všechno chce svůj čas. A když jsi upřímný a makáš na tom, abys odehrál kvalitní koncerty, přicházel s novými nápady, nakonec si to sedne. A lidi jako my, kteří nejsou u velkého labelu, nemají jinou možnost. Je to koneckonců i jediná možnost, protože nemáme šanci soupeřit s těmi obrovskými jmény. Svým způsobem bojujeme proti Yetimu. Nebo spíše několika Yetiům. A tak se spíše snažíme bojovat ve stínech a jít na to jinak.

Když dojde na nový materiál, jak u vás probíhá kreativní proces? Kdo chodí s nápady? Začínáte s pár akordy na kytaře nebo třeba s textem?

Záleží song od songu. Teď třeba pracujeme na vánoční písničce.

Ou, ok... Proč?

Přemýšleli jsme nad tím už mnohokrát. Rozčiluje nás celé vánoční období. Kdykoliv nastane prosinec, nemůžeš nijak propagovat svou práci. Nikoho to v tu dobu nezajímá. A proto jsme se letos rozhodli, že je načase udělat naši první vánoční píseň. Na ní právě teď (v létě, pozn. aut.) pracujeme. Respektive takto - trvá to už několik let, protože ono to není jen tak, vymyslet nový vánoční song. Musíš mít nějaký nosný koncept. To je jeden směr. Druhou možností je prostě vzít kytaru, cosi za pár minut vytvořit a pak to ideálně rovnou jít nahrát do profesionálního studia. Nebo se ti stane, že se ti to smíchá dohromady. A zatímco ve studiu dokončuješ ten léty pilovaný song k dokonalosti, spontánně tě u toho políbí můza a jako vedlejší efekt vznikne ještě náhle i další písnička.

V případě "Forever Alone", což je na naše poměry fakt jeden z největších hitů, jsem prostě přišel s nápadem napsat song, který bude mít přesně tento název. Znělo mi to super. A jak jsem se k tomu snažil postupně propracovat, jako vedlejší efekt mi z toho vylezla písnička "Forever Long". Já se ale původního nápadu nevzdal a pracoval jsem na něm dál, dokud jsem ho nepovažoval za hotový. A jasně, jindy se ti stane, že třeba slyšíš fakt super písničku od jiného umělce a řekneš si, že je to zmetek a že chceš taky takovou. A pak strávíš den tím, že se ji snažíš vytvořit znovu, ale podle svého. Nebo to trvá tři roky.

Zajímal by mě příběh songu "Sorry (F-Boy Confession)". A především jeho klip. Přiznám se, že jsem vůbec nepochopil, co jste se tím videem snažili říct.

Nesnažili jsme se tím říct vůbec nic. Ten song je za mě velmi přímočarý. Jde o omluvnou písničku od děvkaře, je ale i o společnosti a jejím nahlížení na něj. Zmíněný klip není z mé hlavy, jsem v tomto případě jen herec. Chtěli jsme v něm ukázat moje tělo, chlupy a taky norskou přírodu. Říkali jsme si, že to je kombinace, na kterou lidi prostě na tom YouTube kliknou. Myslím, že se klip povedl, ale nesmíš v něm hledat žádný hlubší smysl, není pro intelektuály. My prostě, když máme nějaký nápad, tak si za ním jdeme. A pokud to není ze sta procent úplná sračka, dáme to lidem, protože jde přece jenom o zábavu.

A co skladba "Wickedest Game". Je za ní nějaký příběh?

To by ses musel zeptat mého bráchy, protože za tou písní stojí on, takže nemůžu odpovědět za něj. Nicméně je to cool song, na němž jsem se podílel produkcí. Líbí se mi tím, že zní prostě jinak než většina našich věcí. Vnímám ho jako neortodoxní píseň o životě.

Máš už v hlavě datum, kdy vyjde nová deska?

Zatím ne, ale bude to ještě letos. V tomto směru si užíváme, že nejsme součástí velkého labelu a nemusíme kolem toho dělat několik měsíců dopředu humbuk. Takže až daný song doděláme, tak ho prostě vydáme, žádný stres. A když jich bude deset, ideální, máme album a posouváme se k dalšímu. Miluju tenhle způsob práce, kdy nemusím ve studiu v určitý časový interval trčet, dokud něco nevyplodím. Prostě každý týden udělám aspoň trošku práce a zároveň si stihnu zajít třeba na fotbalový trénink. Nějakou dobu už to takhle máme a nejspíš v tom budeme pokračovat.

Tuhle otázku pokládám každému - jaký je tvůj nejméně oblíbený song? Nechci tím do tebe šťourat, jen narážím na to, že když se libovolného muzikanta zeptáš na jeho nejoblíbenější vlastní písničku, naprostá většina z nich ti řekne, že ten poslední, který právě vydala. A já to chápu, je to ostatně pro jejich dobro a věřím tomu, že oni sami tomu věří. U těch nejméně oblíbených skladeb ale bývají odpovědi zajímavější.

Řekl bych, že úplně nejsem příznivcem songu "Language" a zhruba od roku 2015 bych se už nepovažoval za jeho fanouška. Jinak ale mám rád všechny naše písničky. Jasně, některé z nich jsme mohli ještě dále dopracovat do lepší podoby, ale to je ten problém s muzikou - jednou prostě musíš to dílo zakonzervovat do finálního tvaru.

Zajímaly by mě vaše koncerty. V poslední době hodně často zařazujete devadesátkovou klasiku "What Is Love?" od Haddawaye. Hledal jsem opravdu dlouho, ale nikde se mi nepodařilo zjistit, proč jste se rozhodli právě pro něj. Co za tím stojí?

My nehrajeme jenom tenhle cover. Občas zařadíme třeba "Bailando" od Paradiso nebo "Believe" od Cher.

Ou, vážně?

Jasně, znám taky spoustu norských či dánských písní, a když hrajeme, vždycky se snažíme lidi nějak zabavit, protože baviči koneckonců jsme. A tak tyhle písničky předěláváme do našich vlastních verzí a lidi to milují. Vždyť je to společná historie nás všech a v neposlední řadě se v řadě případů jedná o cool párty pecky. Fanoušci z toho šílí a to se nám líbí.

Jako člen kapely se častokrát dostaneš na spoustu koncertů jiných kapel. Jaký koncert sis nedávno užil sám z pohledu hudebního fanouška?

Rád vzpomínám na Black Sabbath a jejich turné v roce 2015.

Proč právě oni?

Je to jedna z mých nejoblíbenějších skupin. Jo a taky Whitest Boy Alive jsou naživo perfektní.

Můžeš nalákat čtenáře, kteří se chystají na váš koncert v Praze. Na co se můžou těšit?

V první řadě chci říct, že jsem moc rád, že jsme byli do Prahy pozváni. Hráli jsme tu už dříve a jsem moc rád, že na to můžeme navázat. Pamatuju si, že posledně to byla velká zábava. Tentokrát to snad bude ještě lepší. Osobně se těším, až v Praze uvidím ty cool hodiny, co tam máte, ty jsou spektakulární. A totéž platí i pro lidi u vás.

To je zvláštní, že to říkáš. Troufnu si říct, že kdejaký Čech by ti řekl, že Orloj je jedna z nejnudnějších věcí vůbec. Vždyť to jde tak strašně pomalu! (smích)

To teda nesouhlasím. Nuda to není ani trochu. Miluju věci jako právě váš Orloj. A těším se, že ho uvidím zase na vlastní oči. A mimochodem - když mi bylo devatenáct, byl jsem v Praze poprvé a tehdy jsem přespával v parku na Letné.

Doopravdy? A to proto, že ses tak opil, nebo...?

Kdepak, jen jsem tehdy neměl moc peněz. Tak jsem prostě brouzdal Prahou, užíval si cestování, objevování a zkrátka jen tu skutečnost, že jsem v krásném městě. A pak mě napadlo - vždyť je nádherná noc, co se takhle prospat pod širým nebem na Letné? A přesně to jsem udělal.