Britský muzikant Phil Shoenfelt, mimo jiné veterán newyorské scény kolem legendami opředeného klubu CBGB, přijel do Prahy na začátku devedesátých let a žije tu dodnes. Uchýlil se sem po konci desetiletky strávené na heroinu a vlastně tu zahájil druhou část své muzikantské kariéry. A právě "Dead Flowers For Alice" patří k vrcholům jeho poměrně kvalitativně vyrovnané diskografie. Byl to druhý počin natočený s jeho českou kapelou Southern Cross, nástupce prvotiny "Blue Highway".

Deska letos vyšla na vinylu (k dispozici je černá a bílá varianta), přičemž pro tento dnes znovu populární formát má nešťastnou stopáž - v původní verzi jedenapadesát minut. Na jedno LP trochu moc, na dvě zatraceně málo. Oproti podobám, které najdete na streamovacích platformách a CD, proto došlo k jistému zkrácení a promíchání tracklistu: z devíti položek jich zbylo sedm. Zamrzí zejména vypuštění krásné "Letter From Berlin (Part 2)", dále schází "Traitor’s Eyes".

Nové pořadí skladeb celkovou sevřenost nijak neruší, jen může pro někoho, kdo má kolekci zarytou hluboko pod kůží, přijít jisté zklamání, když si například na "Veronica’s Veil" musí počkat až téměř na konec a nenajde ji jako očekávané číslo tři za "Shining World".

Phil Shoenfelt je duší bluesman, temný vypravěč, který měl vždycky velmi blízko ke gothic rocku a jehož texty se halí v oparu existenciálna a metafyzična. Filozofie tu ale nevyznívá samoúčelně. Jen nenápadně probublává v těch černočerných příbězích plných bolesti, všeprostupujícího smutku (strohé konstatování "Time Slips Away", které se ve "Veronica’s Veil" beznadějně a neodbytně vrací) a věčného střetu dobra a zla uvnitř člověka. "Oh Lord, I’m Innocent / I’m Guilty, But I’m Innocent," zní úpěnlivě, s podkresem houslové linky Pavla Cingla, v "Darkest Hour".

Nahrávku rámují dvě duchovní dvojčata: Úvodní hypnotický desetiminutový majstrštyk "Ballad of Elijah Cain" a závěrečnou zhudebněnou báseň anglického poeta ze sedmnáctého století Andrewa Marvella "A Dialogue Between The Soul and Body" spojuje jakási básnivost z jiné doby i syrovost obrazů, které vyvolávají. Obrazů jen letmo načrtnutých, jako kulisy pro příběhy, jež předávají, přesto velice dobře sloužících.

Shoenfelt - a to platí pro všech sedm písní vinylové verze i zbývající dvě z té původní - umí vyhmátnout nosné detaily a na nich pak vystavět celý text. Navíc se v mnoha případech opírá o skutečnost. Postavy Alice z "Dead Flowers For Alice" a Veroniky z "Veronica’s Veil" jistě inspirovaly nějaké reálné ženy a jejich osudy. A stejně tak nelze za ich-formou "Demon Seed" nebo "Darkest Hour" nevidět samotného Shoenfelta.

Temné nálady, na nichž dílo stojí, bezproblémově fungují univerzálně. A totéž lze říct i o kytarové muzice, kterou se spolu - s již zmíněnými a dosti emblematickými - houslemi Southern Cross prezentují. Album "Dead Flowers For Alice" nezestárlo. Obal s fotografií mladičké Agáty Hanychové je sice echt devadesátkový, obsah samotný ale naštěstí zub času nikterak nenahlodal.