Radůza patří bez nejmenších pochyb mezi nejzajímavější osobnosti naší ne-až-tak-moc-populární hudby a její poslední (druhá "velká") deska je pro mnohé jedním z nejlepších alb, která poslední doba přinesla. Není proto divu, že představení této mladé dámy bývají stále více navštěvována a ať už se tak děje ze zvědavosti, snobismu či skutečného zájmu, je to jenom dobře.

Ani tento koncert nemohli z kapacitních důvodů navštívit všichni, kteří o nostalgické písně osobité zpěvačky stáli. Radůza začala na vteřinu přesně a je až s podivem, jaké tempo a nasazení dokázala po celých následujících osmdesát minut udržet. Večeru co do kvality i kvantity dominovaly písně z vynikající indiesovské desky "...při mně stůj" doplňované skladbami staršími či naopak dosud nevydanými. Je zajímavé sledovat, jak se zpěvaččin rukopis stává stále čitelnějším a její skladby jsou tak rozeznatelné po prvním tónech. Ty tam jsou argumenty o laciném kopírování přiznávaných vzorů či vezení se na vlně zájmu o mladé, rozervané autorky. Radůziny skladby znějí naprosto autenticky a většinou zcela věrohodně. K mizivému počtu těch, kde slova trochu drhnou o sebe, patří pouze některé starší, kdy autorka zřejmě psala spíše o tom, co kdesi četla či slyšela. Nové písně už mají věrohodnost a zřetelnou osobní zkušenost coby obchodní značku.

Zpěvačka střídala akordeon s kytarou a trochu překvapivě byly právě písně hrané za kytarového doprovodu nejzajímavějšími. Večeru však jasně vládl nezaměnitelný, místy ztišený, ale povětšinou více než důrazný hlas, originální melodie a výborné texty. Autorský potenciál dřímající v Radůzině hlavě a srdci je evidentní a snese ta nejpřísnější měřítka. Písně jako "Studený nohy", "Půjdu kam chci" či "Bremen" jsou - ač to slovo zní samo o sobě děsivě - neoposlouchatelné.

Publikum generačně velmi různorodé reagovalo na většinu písní zasvěceně a nutno podotknout, že někdy až příliš oddaně. Dle autorova soudu Radůza nikdy nepatřila mezi klasické folkové písničkářky a jestli by jí něco mohlo uškodit, pak by to mohlo být právě nadbíhání široce rozšířené touze po nedvědovské primitivnosti a sladkobolnosti.

Zatím však mohou milovníci dobré hudby klidně spát. Radůza je na jejich straně a pokud se coby zpěvačka a autorka neodnaučí "umět chtít to, co má", tak tam i zůstane. Stejně jako její ideový vzor Vladimír Vysockij, jemuž vysekla poklonu v závěru večera pietní předělávkou jedné z jeho písní.

Radůza, Balbínova poetická hospůdka, Praha, 10.9.2003