The Last Dinner Party si svůj název vybrali trefně. Skupina tvořená bubeníkem a pěti ženami okolo dvaceti zákonitě nemůže vydržet ve stejném složení po mnoho let. To není šovinismus, jen dlouhými lety v showbyznysu prověřená realita. Možná i proto se v Británii rozhodli, že titul vítěze BBC Sound Of 2024 získá právě kapela, jejíž početné dámské složení je na hudební scéně tak vzácné. Vždyť poslední podobná formace, tedy Haim, prorazila před více než deseti lety.

Ještě než se nevyhnutelně rozpadnou nebo výrazně promění své složení, zahráli v Praze už podruhé, premiéra totiž proběhla koncem loňského roku v nedaleké Sportovní hale Fortuna, kde tehdy ještě vítězstvím neplývající formace předskakovala Hozierovi.

Éterická víla, frontwoman Abigail Morris, se na pódiu pohybovala s lehkostí, a ačkoliv ji mnozí kvůli inspiraci barokním popem přirovnávají k Laně Del Rey, mnohem blíž jí je Marina (dříve známá jako Marina And The Diamonds). Zpívá totiž úplně stejně jako ona. Ale úplně.

"Mám pro vás dárek za to, že tady jste i v dešti," hlásila publiku, když oznamovala zatím nevydaný singl "Second Best". Hrají ho přitom na všech aktuálních koncertech. Podobné to bylo i s coverem Chrise Isaaka, drobné lži jim ale diváci rádi odpustili. Vždyť měli konečně jednou naservírované nejdiskutovanější jméno posledních měsíců přímo na hlavní scéně, což se v Česku skoro nestává.

Snad si kapely vizuálně připomínající "Mrtvou nevěstu" Tima Burtona všimne i Nick Cave. Pro jeho podzimní koncerty by byly odchovankyně katolických škol ideální volbou a jejich atypická, temná hudba by mohla zaznít do třetice i v O2 areně. Však víte. Než se rozpadnou.

V každém případě se ze strany festivalu jednalo o výbornou dramaturgickou volbu potvrzenou sborově zpívaným hitem "Nothing Matters", jenž potvrdil, že fanoušky už tady skupina dávno má. A také o další ukázku toho, že ať u ankety BBC Sound Of sáhnete po komkoliv, nikdy to nebude vedle.

Na scéně se pohybuje už od roku 1987, přesto ho mnozí mohli objevit až nyní. Mluvím o Andrewovi Roachfordovi, který se svou kapelou pojmenovanou po sobě ukázal stále se plnící Moon stagei, jak vypadá poctivě odzpívaný a odehraný koncert. Vystoupení, v němž nechyběla ani osobitá coververze "Ain't No Sunshine" či "Papa Was A Rolling Stone" nebo novinka "All My Love" z poslední desky, ukázalo, jak krásně to může znít, když se někdo narodí s nezpochybnitelným talentem. V dobrém slova smyslu devadesátkový pop-rock, místy přecházející i do r'n'b, soulu, funku i do roztančeného klavírního popu patřil k tomu nejlepšímu, co se na festivalu dosud představilo. Napříč všemi ročníky. Naprostá fantazie. Co taky od někdejšího předskokana Terence Trent D'Arbyho čekat menšího?

Strhující show bezmála šedesátníka diváky roztleskala, rozezpívala, a byla tak plná radosti z hudby, že jste si až přáli, aby její protagonista nepřestával zpívat. "Ještě jeden refrén, Andrew!" přál si snad každý v nezvykle zaplněné Moon stagei, když v přídavku rodák z Londýna vystřihnul "Wonderwall" lépe než bratři Gallagherové a ukázal, jaké kudrlinky je schopen do legendárního hitu ještě přidat. Aby toho nebylo málo, Roachford skladbu protáhli a jejich předák do ní vložil nejprve "You've Got The Love" Candi Staton a pak ještě smyslnou "Sexual Healing" Marvina Gaye, kterou můžete znát i z lechtivého podání od Sarah Connor. A to se pořád bavíme jen o předělávkách, vlastní materiál stále ještě relativně nového člena superskupiny Mike + The Mechanics přitom nestál stranou. Neuvěřitelný zážitek. Tohle byl koncert z říše snů.

Zároveň se také jednalo o naprostý protipól toho, co na hlavní scéně předváděli Milky Chance. Těm podobně jako o pár hodin dříve nejprve v úvodu z černého nebe krátce sprchlo, pak to dobrou půlhodinu vypadalo dobře a nakonec svůj snad až příliš dlouhý set dohrávali za vydatného deště. Jejich show se stala speciální také proto, že v ní zařadili čerstvý singl "Naked And Alive" v živé premiéře na evropských pódiích, ale co z toho, když zní úplně stejně jako všechny jejich ostatní písničky.

Německá neochota inovovat a místo toho jen donekonečna louhovat jeden úspěšný recept patří mezi vlastnosti, jaké od našich západních sousedů známe třeba i v automotive odvětví, důraz na preciznost a repetitivní cesty je ale Milky Chance podobně jako headlinerům z Meute vyloženě vlastní. A to se reggae žánrem ovlivnění autoři hitu "Stolen Dance" mohou pochlubit alespoň skřípajícím hlasem Clemense Rehbeina, jenž sice jinou polohu svého projevu než tu nejslavnější nezná, ale Meute už nedisponují ani tím.

Jedenáctičlenný marching band míchající techno s dechovkou by svou roli zvládl fantasticky, kdyby se jen procházel areálem a dělal lidem společnost u baštění burgrů na desítky způsobů (nebo na festivalech přece jen neobvyklé pochoutky v podobě makrely) podobně, jako to dříve dělávali třeba Bazzookas. Do role headlinera druhého festivalového dne ale ještě zdaleka nedorostli.

Velká pódia už sice z evropských festivalů dobře znají, v minulosti jste si mohli nejen u nás přečíst, jak se jim dařilo na budapeěťském Szigetu nebo berlínské Lollapalooze, to ale ještě neznamená, že je utáhnou. Vždyť po úvodní čtvrthodině, kdy jejich hudbou nepolíbení diváci zjistili, že nic jiného než jejich přeskládání se na blikajících schodištích nepřijde, se nemalá část návštěvníků odebrala k domovu. O další půl hodinu později tak kupodivu učinili i mnozí Němci, kterých se na akci ten den logicky ukázalo mnohem více než ve čtvrtek.

Není se čemu divit, i zde jste si připadali, že kvůli neměnné kombinaci dechových a rytmických sekcí zdobených hrou na xylofon posloucháte totéž pořád dokola. Může to možná znít tvrdě, ale Meute se stále více ukazují jako formace pro nenáročné nebo alespoň alkoholem posilněné publikum, kterému bude stačit lustrovat jejich uniformy a hledat na nich více či méně skryté easter eggy. Zdobí je totiž nášivky či placky odkazujícími například na Wu-Tang Clan, Kačera Donalda, Foo Fighters, Freddieho Mercuryho, "The Legend Of Zelda", Pacmana, "Strážce galaxie", "Krotitele duchů" a nechybí ani modrožluté srdce symbolizující podporu Ukrajině. Hezké, ale stát na stejném místě například o den později vystupující electro-swingaři Caravan Palace, skončil by program na hlavní scéně mnohem euforičtěji.

V čem by mělo spočívat kouzlo Marca Rebilleta, zůstává nezodpovězenou otázkou. Na pódiu hned ze startu svého vystoupení hodně nadával, procházel se k fanouškům, kteří ho vybízeli k odhalení svého penisu z už tak upnutých trenek nebo mu půjčili jakýsi rudý župan. Hudby postavené na práci s looperem jsme proto mnoho neslyšeli, a když už, znělo to jako tracky, které jste si ve třinácti letech nacvakali v hudební hře "Music 2000" na PlayStationu One v domnění, že právě skládáte nejnovější techno hit. Na projekci za ním k tomu souložily suchozemské želvy nebo se tam kdosi snažil, ehm, vyprstit pomeranč. Pardon.

Škoda toho ztraceného času, jako o poznání lepší varianta se ukázala na Moon stagei hrající a svůj set už spíše dokončující americko-kanadská umělkyně říkající si Vera Sola. Ta se ve své tvorbě, s níž si otevírá dveře do hájemství temného folku, blues a westernové estetiky, inspirovala dle svých vlastních slov i "Novosvětskou" od Antonína Dvořáka. Škoda jen toho nepočetného publika, tady by si všichni fanoušci působivě hypnotické Anny Calvi nebo Nancy Sinatra přišli na své.

Po Meute sice noční program pokračoval na zastřešených scénách ještě do brzkých ranních hodin, i kvůli na poslední chvíli zrušené účasti DJ setu v podání Sofie Kourtesis se ale jevilo jako rozumnější nabrat síly na finální a obsahově nejnabitější den. A že se v něm děly věci!