V Praze začal festival Metronome Prague

"Vždyť tam letos nic není!" slýchával jsem ve své sociální bublině nejen od běžných návštěvníků festivalů a hudebních fanoušků obecně, ale i mezi lidmi z hudební branže, jejichž názoru si vážím. Překvapení z mé opětovné účasti na festivalu, o němž každý rok znovu a znovu mluvím jako o tom, který má potenciál a jednou by mohl být vážně skvělý, a tak se ho snažím kromě držení palců podpořit i doprovodnými články a pochopitelně i útratou na něm, mezi mými kamarády a známými nebralo konce.

Těžko se jim ale divit. Těch argumentů hovořících proti pražské hudební přehlídce je i letos dost. Jeden z posledních vystřelili sami organizátoři, když v den konání výrazně zlevnili vstupné, čímž kopli do svých nejvěrnějších příznivců, kteří si lístky kupovali v předprodeji dráž. Kdo pak takovou chybu udělá podruhé?

Nepomohlo ani letos obzvlášť velmi pomalé oznamování interpretů, kdy se největší hvězdu Raye podařilo domluvit až skoro na poslední chvíli. A tady pozor - to je totiž velmi odvážné dramaturgické rozhodnutí. Kéž bychom takových jmen, tedy regulérních hvězd na vzestupu, jež k nám jezdí v době svého prime-timeu, a nikoliv deset let za zenitem, jak bývá zvykem jinde, v line-upu napočítali alespoň deset. Jenže kromě ní tam jsou už jen The Last Dinner Party, u nichž je křivka hajpu podobně vzestupná, a tím - se vší úctou k ostatním vystupujícím - prakticky končíme.

Bylo by to úplně v pořádku, kdyby se Metronome Prague tvářil jako středně velký festival, kde každé zahraniční jméno znamená nesamozřejmou odměnu, a zařadil by se tak třeba mezi Fajtfest, Benátskou! a podobné akce. Jenže tomu tak není. S hromadou silných sponzorů za zády a injekcí od hlavního města se tato přehlídka snaží patřit mezi přední festivaly v zemi a vstupenku na ni pořídíte za přibližně čtyři tisíce. Tedy za plus mínus stejnou cenu, za kterou můžete mít lístek třeba na Beats for Love, Colours of Ostrava nebo Rock for People. Problém ale spočívá v tom, že za tuto cenu dostanete ani ne třetinu toho, co nabízí konkurence. A to už je setsakra nevýhodná koupě.

A protože lidé nejsou hloupí a umí si to spočítat, i letos se v rozsáhlém areálu pražského Výstaviště nikdo nemusí mačkat. Když si proto ve čtvrtek krátce před půlnocí Sian Evans z každoročně k nám jezdících Kosheen, hlavních hvězd dne, pochvaluje, jak má skvělé publikum, nezbývá než jí tu milosrdnou lež odpustit. Z hlavní scény totiž kouká na spíš prořídlé obecenstvo, početné zhruba jako kapacita dvakrát naplněného Lucerna Music Baru, do nějž si to zpěvačka se svou družinou po účasti na Karlovarském filmovém festivalu v rámci podzimního česko-slovenského turné namíří 5. a 6. listopadu. Je to smutné, ale je to tak.

Ale zpátky na začátek. První věc, která člověka na Metronomu zaujme (kromě modrých klobouků sponzora ČSOB, které tu má na hlavě nezanedbatelná část návštěvníků), byla skutečnost, že hlavní pódium letos stojí vážně vysoko. První řady fanoušků tak bude po třech dnech solidně bolet za krkem. Vynikající November 2nd bohužel hráli ještě v pracovní době většiny návštěvníků, takže ti snad zazáří až někdy příště. Andělské vystoupení ale namlsalo.

Lenny se tentokrát snažila komunikovat s ještě nerozehřátým publikem více než obvykle a udělala dobře, řady přihlížejících se jí pod pódiem viditelně rozšiřovaly. Nadto si koncert na hlavní scéně zjevně užívala. Ostatně její kytarista fiedlerski na tom při "Fun." a "Enemy", jež produkoval, nebyl jinak. Speciální zmínku si zaslouží také výkon bubeníka Adama Vychodila, který hrál jak o život - z každé rány do škopků málem praskaly kosti. Jedinou výtku lze mít vůči předvedení hitu "Lovers Do", v němž se kapela jaksi nesynchronizovala s předtočenými základy - a bohužel to bylo slyšet. A ten cover Lennyho Kravitze by se asi víc hodil na jiný festival, na kterém ostatně zpěvačka letos také vystoupí. Ale jinak výborný koncert, Lenny na velká pódia patří.

A zatímco organizátoři ještě v této době přidělávali plachtu pod stále objemnější VIP sekci, kam i letos zamířila početná sestava kravaťáků, jež mezi regulérními festivalovými návštěvníky působí rok co rok jako pěst na oko, hlavní pódium opanovala jedna z největších letošních hvězd, Michael Kiwanuka. Vítěz BBC Sound Of 2012 nezpochybnitelně odehrál nejsilnější vystoupení prvního dne, jeho soul-folkové písně hladily po srsti ("Worry Walk Beside Me"), jemně rozhýbaly boky ("Black Man In A White World") nebo prostě jen potěšily (sólové předvedení "Home Again").

Početná doprovodná kapela někdejšího předskokana Adele podporovala dokonce dvojicí bicích, neméně důležitou roli v ní ale hrály i basová kytara, klavír a perkuse. Vůbec nejsilněji o sobě ale dala vědět jedna ze tří vokalistek, konkrétně Emily Holligan, která samotného Kiwanuku v písni "Light" regulérně přezpívala a vysloužila si za to nejbouřlivější potlesk úvodního dne. Co také jiného čekat od ženy, která má za sebou spolupráci se Steviem Wonderem, Pixie Lott, Blur nebo Rag'n'Bone Manem. Hlavní hvězda se však nenechala zahanbit a o pár chvil později na klávesy typu Sequential Prophet-5 přehrála působivou "Solid Ground". Pestrému koncertu, v němž to od minimalistických sólových představení bobtnalo až k bohatému zvuku a zase zpátky, scházely jen židličky na sezení.

A zatímco Dobrovský & Šídlo se svými hosty diskutovali na téma současného stavu politické scény na Slovensku, aby je následně vystřídalo otřesné duo z podcastu "Už budu!", které se v nepřipravené debatě o ničem nemohlo rozhodnout, jaké postavě ze "Sexu ve městě" má která ze slečen blíže, na tradičně mizerně nazvučené Moon stage v pavilonu se Allysha Joy ptala publika, zda má rádo básně.

Někdejší členka hip-hopového kolektivu 30/70 ale naštěstí nic nerecitovala. Za klávesami a s bubeníkem a basákem po boku dala publiku ochutnat vesměs pomalé r'n'b skladby jako "Stay" nebo závěrečnou "Kiss It Better". Také lákala na svou chystanou novou desku, venku by měla být nejpozději do tří týdnů. Komu někdy učaroval vokál Macy Gray nebo Skye Edwards z Morcheeby, mohl by její tvorbě, tak nedůstojně utopené na špatné stagei, přijít na chuť.

To ale nebylo ještě nic proti tomu, co se dělo u Křižíkovy fontány. Tam se totiž v rámci oslav sedmdesátých narozenin Michaela Kocába vypravil Český národní symfonický orchestr. Horší místo na podobné koncerty byste v republice patrně nenašli. Zvuk tříštící se o stěny pavilonů, hlasitě hovořící lidé na tribunách, z nichž pořádně nejde vidět, odvedle dunící diskotéka a k tomu kolemjdoucí trajdající do přilehlých stánků na pivo.

Nemusíte být zrovna Einstein, abyste se dovtípili, že se vší úctou k výbornému výkonu umělců na pódiu, mezi nimiž se nacházeli i světoznámý dirigent Steven Mercurio, Michal Pavlíček, Michal Horáček a mnozí další, kteří za to nemůžou, tohle byl špatný nápad už od prvopočátku. To už je, chudáky, mohli dát na čert ví proč v první den tradičně nepoužívanou Park stage, pokud ta hlavní musela zůstat volná pro nadcházející rodáky z Bristolu. Tady nejen Pražákům hej nebylo.

Po zdržovacím kolečku všech možných sponzorů nastala konečně chvíle pro Kosheen. Ti k nám přijeli oslavit pětadvacet let existence, ve srovnání s jejich koncertem v Lucerna Music Baru před čtyřmi lety to ale tentokrát byl čajíček. Zatímco podobné kluby triu vyloženě sedí a atmosféra v nich bývá sevřená a plná extatického tance, na rozměrném pódiu na Výstavišti se účinkující trochu ztráceli. Vzhledem k pozdním nočním hodinám se navíc zdálo, že hráli poměrně potichu, k tomu do sestlistu zvolili řadu pomalejších, spíše trip-hopovějších skladeb ze své minulosti. Vyloženě taneční hudbu hnanou breakbeatem a drum'n'bassem si nechali až na závěr.

Zpěvačka Sian Evans s diváky bohatě komunikovala, nějakou tu lichotku si pro ně připravila snad po každé písničce, tu a tam poděkovala i v češtině. "Kdyby mi někdo před pětadvaceti lety řekl, že tu budu stále stát na pódiu, tak bych mu odpověděla, že se zbláznil. Díky za můj život!" dojímala sama sebe před skladbou "Avalanche". Pozorní posluchači také mohli zaznamenat, že některé náročnější tóny už si dvaapadesátiletá dáma zkracuje nebo je alespoň zpívá o něco níž.

Kdo ale na koncert dorazil s vidinou toho, že uvidí něco výrazně jiného a odlišného díky marketingově tlačené spolupráci se zpěvačkou Aiko, tomu zůstaly oči pro pláč. Účastnice Eurovize dorazila pouze na jedinou skladbu. V hitu "Catch", zařazeném mezi přídavky, odzpívala druhou sloku a pak společně se Sian i zbytek písničky. A to bylo všechno. Nuda. To už tam mohli vytáhnout někoho z publika, udělal by jim stejnou službu. I kvůli tomu jsme tedy byli svědky naprosto normálního, obyčejného setu Kosheen, jaký vzhledem k četnosti jejich koncertování u nás musel nutně vidět už skoro každý. Jen se v něm tu a tam objevily krapet odlišné aranže.

Metronome Prague má proto po prvním dni co dohánět. Nezbývá než doufat, že vystupující v pátek a sobotu dojmy z něj výrazně pozvednou a sedmý ročník se nakonec vydaří. Prozatím ale na rozvinutí jeho potenciálu stále čekáme. Už zase.