Hardcore never dies! Tak by se dal popsat pondělní večer v Lucerna Music Baru, kam zavítala legendární žánrová stálice Biohazard. A aby to nebylo málo, jako support ji díky logistickým schopnostem pořadatelů mimořádně doplnila i další stylově spřízněná kultovka Downset. Nebylo tak divu, že bylo beznadějně vyprodáno a klub návštěvníkům přichystal pekelnou, ale životem a energií pulsující saunu.

Večer odstartovali tuzemští Crippled Fingers, kteří předvedli ne zrovna špatný, ale také nijak ohromující otvírák akce. Kapela hrála povětšinou v rychlém tempu s neustálou bubeníkovou dvojšlapkou, až její set připomínal energické, ale poněkud primitivní sypání typu Devildriver. Parta by se hodila spíš k nějaké modernější žánrové kapele typu The Ghost Inside než k rap-metalovým legendám raných devadesátek. Třeba ostřílení jihlavští Sraight by do dramaturgie večera pasovali víc.

Downset dnes patří mezi dnes už sice pozapomenuté, přesto stále aktivní a pro fanoušky žánru uctívané stylotvorné modly, podobně jako žánrově příbuzní Stuck Mojo nebo Helmet. A hodně lidí dorazilo právě na ně.

Během setu plného houpavé a úsečné rytmiky a ostrého rapu nového frontmana Neila Roemera to pod pódiem vřelo a při vášnivé hymně “Anger” se jeden ptal, kdo je tady vlastně headliner? Bylo jasné, že Biohazard takto vysoko nastavenou laťku překonají jen těžko.

To ale nemohlo snad být dál od pravdy! Formace totiž odpálila svůj koncert hned svou největší vypalovačkou “Shades Of Grey” a klub se dal okamžitě do pohybu s intenzitou tření litosférických desek naší planety. Čtveřice v téměř důchodovém věku, ale v pekelné formě, se na pódiu fyzicky nezastavila, a i když jsem měl původně obavy z masivních sloupů podpírajících balkóny, bylo nakonec úplně jedno, kde jste stáli. Muzikanti se totiž pohybovali všude, a viděl jsem tak bez problémů všechno a všechny.

Nejpotetovanější muzikant ever - Evan Seinfeld - se o vokály a frontmanské povinnosti rovnoměrně dělil s buldokem Billym Graziadeiem. Hardcorovou intenzitu a ostrý rap skvěle doplňoval metalovými vložkami v podobě krátkých sól kytarista Bobby Hambel. Snad právě díky takovému údernému mixu hardcore, rapu a metalu jsou Biohazard tak populární napříč všemi těmito žánry a na festivalech jako Brutal Assault nebo Wacken je vítají s povděkem i ryze metaloví fanoušci.

Prostor Lucerna Music Baru situovaný na šířku měl i tu výhodu, že kapela mohla fanoušky hecovat až ke třem souběžným circle pitům vedle sebe, což spojení hudebníků s publikem ještě posílilo. Takové souznění a naladění na jednu vlnu mezi pódiem a davem prostě jen tak nezažijete, nepopsatelně fantastická a vřelá (nejen díky tropickému klimatu v sále) atmosféra se určitě zapsala do vzpomínek všech přítomných.

Jediné, co vystoupení lze vytknout, je její krátkost - pouhá hodina show uběhla opravdu rychle. Tento žánr sice není stavěný na tříhodinovku à la Metallica, ale osmdesát nebo devadesát minut by fanoušci nejen zvládli, ale hlavně uvítali.

Takto se jednalo spíš o podvečerní festivalový set, po kterém už ale nenásledoval žádný další headliner. Krátký, ale o to intenzivnější koncert. Zkrátka jsme se dočkali vřelého a přátelského pekla na Zemi, které asi jen tak brzy znovu nezažijeme.