Už v minulém reportu z koncertu Nickelback jsem psal o tom, jak to vlastně s touhle kapelou a jejími antifanoušky chodí. S přibývajícími léty od jejího nejslavnějšího období už dávno spousta vášní vychladla. Kanadská čtveřice totiž musela ustoupit novým hrdinům, a tak si teď rozbouřené emoce a vášnivé názory vyměňují příznivci i hateři třeba Imagine Dragons, Taylor Swift nebo Billie Eilish. A i ti, kteří Chadu Kroegerovi a spol. dříve nemohli přijít na jméno, dneska uznávají, že vlastně nejsou zas tak špatní, a po včerejším koncertě v O2 areně uznale pokyvují, že se až nečekaně dobře bavili. Ten večer se totiž vážně povedl. Ale velkou roli v něm hrála nostalgie.

Po Skillet a Monster Truck si tentokrát roli předskokanů vybojovali Lottery Winners (někdy psaní i s určitým členem The na začátku). Ti však nepocházejí zpoza oceánu jako jejich předchůdci, ale z Británie. Jejich doménou není nabroušený rock, nýbrž jakási změť žánrů. Wikipedie je označuje za indie pop, v jejich hudbě ale nechybí ani prvky pop-rocku, country či místy i grimeu. To proto, že frontman Thom Rylance, který vypadá i mluví jako ztracený bratr Caleba z farmy Jeremyho Clarksona, do některých svých písní spíše povídá, než že by zpíval.

A také fandí umělé inteligenci - opakovaně totiž k publiku promlouval jejím ženským hlasem v češtině pomocí připravených nahrávek ve svém telefonu. Dojímal se tak například nad tím, že hrají v O2 areně, o čemž by se dvanáctiletému Thomovi nikdy nesnilo, i nad tím, že lidi mávají telefony, že tleskají... Zkrátka to s tím dojetím trošku přeháněl. Hudebně navíc nebylo moc o co stát, většina písniček obsahovala stále se opakující slogany, a tak by po dvaceti minutách z připravených pětačtyřiceti už jejich vystoupení stačilo.

Vysvětlení, proč právě oni, ehm, vyhráli v loterii a stali se předkapelou na aktuálním turné, dodal asi o hodinu později frontman Nickelback, když vysvětlil, že jeho formaci velmi pobavila pirátsky naladěná coververze jejich hitu "Rockstar", který Lottery Winners vyvěsili na TikTok a slavili s ním velký úspěch. A na stvrzení nového přátelství skupinu v půlce vlastního koncertu znovu vytáhl na stage a obě formace společně zahrály "Don’t Look Back In Anger" od Oasis. Právě v této chvíli působili předskokani nejsympatičtěji.

Samotní protagonisté na scénu nastoupili až čtyři minuty před devátou hodinou, tedy těsně poté, co trailer na jejich dokumentární film "Hate To Love: Nickelback" nechtíc odhalil, že i oni, podobně jako třeba Kings Of Leon, používají na koncertech čtecí zařízení. Kdo se bál, že uvidí totožný koncert jako minule, toho rychle vyvedli z omylu.

A to i přesto, že z nové, poměrně vydařené desky "Get Rollin'"zazněly jen dvě věci. Nabroušená "San Quentin" show otevírala, rádiovější "Those Days" s projekcemi, na nichž se objevovaly záběry například z "Hříšného tance", "Magnuma" nebo "Knight Ridera", zazněla v druhé půlce. V obou případech singly velmi dobře zafungovaly a překvapený komentář z pozitivní odezvy ke druhé zmíněné přidal i sám zpěvák.

Scéna samotná sice nabízela velkoplošné projekce, většinu času se na nich ale promítalo pouze dění na pódiu. Předpřipravených videí mnoho nebylo a vesměs se týkaly žluté dodávky vycházející z GMC Vandury zdobící obal aktuální kolekce. Ta se nejprve díky letícímu fénixovi proměnila v neméně populární Pontiac Firebird (chápete tu slovní hříčku, že?), následně se ještě proměňovala v Delorean z "Návratu do budoucnosti" nebo Ecto-1 z "Krotitelů duchů". Pointu nehledejte, není tam.

Koncert nenabídl žádné plameny, lasery nebo snad konfety, Nickelback prostě celý večer postavili na síle svých hitů. A že bylo z čeho vybírat. Oproti minulému vystoupení se kapela totiž rozhodla namíchat kombinaci, jaká uspokojí pokud možno všechny.

Z popových balad přecházeli přes rádiový pop-rock či country až k hard-rocku a post-grungi, program tak neztrácel na síle a pořád přicházel s něčím novým. Ve "Figured You Out" stříleli do davu trička, při "When We Stand Together" doprovodné záběry upozornily na nadaci manželky kytaristy Rayna Peaka pomáhající při záplavách, zemětřeseních a dalších katastrofách, v "This Afternoon" se kamery zaměřily na fanoušky v hale, což už tak velmi příjemnou atmosféru ještě podpořilo.

Během songu "Rockstar" si Chad Kroeger vytáhl z publika fanouška Metalliky Jeffa, který si do mikrofonu zazpíval spolu s kapelou. Zazněla také nepříliš často hraná "Hero" anebo do akustické podoby převedená "Photograph". Ta se plnohodnotného refrénu dočkala ale až na úplném konci a bohužel to nefungovalo. V případě téhle písničky měli radši zůstat u klasické verze.

Zabolely také balady "Savin' Me" a především "Far Away", u nichž si leckdo vzpomněl na bolestivé rozchody na středních a vysokých školách s vysněnými partnery, kdy jste si mysleli, že se vám právě zboural celý svět. Nostalgie si ale musela dát na delší dobu pauzu, protože naživo se kvůli přebuzenému zvuku a nesouladu ve vokálních stopách tyto oblíbené písně úplně rozsypaly. Členům kanadské hudební síně slávy to tak sice zejména v prostoru stání u pódia hrálo hodně nahlas, ale celá první půlka koncertu kvůli zvukaři dost bolela a zlepšilo se to až v té druhé.

Na minulých turné často opakovaná a zbytečně protahovaná etuda s nošením panáků na stage se tentokrát omezila na jediný, navíc velmi svižný přípitek před "Burn It To The Ground", jež vystoupení uzavírala. Na klišé s bubenickým sólem nedošlo vůbec a taky nikomu nechybělo. Silácká gesta, nacionalismus nebo patos nechali muzikanti za oceánem, a formace z Alberty tak zůstala v Praze sympaticky normální.

Chad Kroeger, Ryan Peake, Mike Kroeger a Danial Adair se s přechodem do dvacátých let jedenadvacátého století stali legendami a soubor jejich singlů je po kariéře trvající od roku 1995 tak pestrý, že stejně jako jejich kolegové z Red Hot Chili Peppers, U2, Pearl Jam, Bon Jovi a dalších mohou kdykoliv seskládat setlist plný hitů a přitom pořád ještě zbude spousta dalších písní, u nichž si budete říkat, že je to škoda, že tentokrát ve vymezené hodince a půl nezazněly. A tím spíš pak zadoufáte, že se na ně dostane třeba příště. I v tom spočívá jejich síla. Klidně by proto do Prahy mohli jezdit častěji.