Zatímco ještě v roce 2022 se při koncertě na stejném místě, tedy v pražských Letňanech, hovořilo o jejich vystoupení jako o součásti pravděpodobně posledního turné, o rok později kapela vyrazila na šňůru zase. Českou republiku tehdy ale objela a vydala se radši k sousedům do Trenčína.

Krátce nato šestičlenná smečka oznámila, že evropské publikum potěší i v roce 2024, a Letňany se tak zejména díky německým a rakouským fanouškům, kteří chtěli být u premiérového koncertu z letošní soupisky a tvořili majoritu diváků, podařilo vyprodat hned dvakrát. Tentokrát už se ale v tiskových zprávách slova o poslední možnosti vidět formaci naživo, možná i díky ukončení v perexu zmíněné kauzy, neobjevovaly.

Vystoupení berlínské úderky přesto začínají silně připomínat rozlučkové turné velikánů Kiss, kteří svou dlouhou kariéru ukončili teprve nedávno. Také oni léta objížděli svět s takřka totožným programem, kde vždycky dostanete přesně to, pro co jste si přišli. Ale nic navíc. Na spontaneitu nebo emoce se u takových gigantů dávno nehraje, a tak jedinou výraznější změnou, která se od loňského turné u Rammstein odehrála, prošel setlist.

V něm se tentokrát neobjevila například oblíbená balada "Ohne Dich", také pár dalších skladeb muzikanti vyměnili za kousky delší dobu nehrané. Nepočítáme-li veřejnou generálku pro čtyři tisíce nejvěrnějších se speciálními lístky konanou o dva dny dříve, zazněla naživo poprvé od roku 2013 skladba "Asche Zu Asche" a skoro až hardcorová pecka "Weiner Blut". Především se ale poprvé od roku 2019 vrátila do programu jak úvodní "Ramm 4", tak hitovka "Keine Lust", v jejímž videoklipu se členové představují jako nechutně obézní grupa.

Všechny ostatní změny už byly jen maličkosti, kterých si všimnou jen ti nejvěrnější. Třeba že při zmíněné "Keine Lust" už nevystřelovaly salvy oxidu uhličitého jako na starších turné, že "Ich Will" začínalo pozměněným intrem nebo že "Mein Hertz brennt" neobsahovalo falešný start, kdy formace na moment přestala hrát. Tato vsuvka se přemístila do druhé půli písničky. A tak podobně.

Nepatrnou proměnou prošla také předkapela. Duo Jatekok, jež jejich hity skoro přesně před dvěma lety hrálo v instrumentální podobě na klavír, nahradila dvojice Abélard, která stání v nekonečných frontách na cokoliv doprovázela tentokrát. Nicméně program zůstal bohužel stejně jako způsob placení v areálu totožný.

Rammstein samozřejmě stále ví, jak diváky nadchnout. Dlouhá léta pilovali program tak, aby ohromil naprosto každého, dokonce i lidi, kteří jejich hudbu neposlouchají a pochodový rytmus jejich skladeb s nimi nic nedělá. V tom zůstávají podobně jako Coldplay a nově i Beyoncé nedostižní. Chcete-li na koncertě zažít tu nejlepší show, jakou na planetě Zemi můžete vidět, pak prostě musíte show těchto tří jmen alespoň jednou v životě navštívit.

Platí to už dlouhá léta. A dokud toto trio bude koncertně aktivní, ještě nějakou dobu to platit bude. Nic vizuálně atraktivnějšího a omamnějšího v posledních letech ještě nikdo nevymyslel. Když vám nad hlavou poprvé prolétnou rachejtle před posledním refrénem "Du Hast" nebo s plameny na posledních turné poměrně šetřící Rammstein přejdou do ohnivého pekla v "Sonne", probouzí to v lidech úžas a až animální divokost. V takových chvílích platí, že je život nádherný a fascinující.

Na druhou stranu, obrovské koncerty zážitek z jejich megalomanské show dost ničí. Protože když vidíte klávesistu Flakea v natřikrát podpáleném kotli během čarokrásné "Mein Teil", pěnu střílející dělo v "Pussy", hořící kočárek s dítětem při "Puppe" zakončené výbuchem konfet černých jako popel a další ikonická čísla až ze stání B nebo ještě hůř, z tribuny, kdy v podstatě tušíte jen pár teček v dálce, nikdy ten dojem nebude tak silný, jako když jste totéž sledovali před pár lety v pražské či ostravské aréně.

Tím spíš, když velkoplošné obrazovky na jinak majestátní scéně přepravované v devadesáti kamionech jsou pro tak obrovské publikum nedostatečné. V tom všem se koncerty Tilla Lindemanna a spol. zhoršily, neboť vyšší zisky kapely dostaly přednost před uživatelským komfortem pro všechny, kteří nezainvestoval do stání u pódia. Ti samozřejmě odcházeli ožehnuti ohni a podobné výtky pro ně neplatí.

Ještě jedna symbolická změna při sobotním koncertě nastala. Po doplutí nafukovacími čluny zpět na hlavní scénu z B-stage si všichni členové přiťukli k padesátým osmým narozeninám bubeníka Christopha Schneidera. Poté už osazenstvo dotáhlo svůj koncert do finále, při němž odcházející příznivce zahrnulo do sněhově bílých konfet.

I když by ale uskupení do budoucna ze své show neměnilo vůbec nic, stále bude stát za to na Rammstein vyrazit. A i když jejich show podesáté nikdy neohromí tolik, co napoprvé, nezapomínejme, že čas je neúprosný. Nikdy nevíte, kdy je máte možnost vidět naposledy.