Walter Trout zažil příběh "navrátilce od bran smrti". A to je něco už z podstaty tak bluesového, že to jeho koncertům přidává další, dosti výraznou, rovinu. Americký kytarista a zpěvák totiž dokázal - díky transplantaci - překonat selhání jater.

Mezitím uběhlo už deset let. Od té doby vděčně chrlí jedno album za druhým, přičemž kvalitativní laťku nikterak nepodlézá. Stále má co říci. Někdy baví rockovou řízností ("Ride"), jindy se obklopí řadou prestižních hostů ("We’re All In This Together"). Letošní počin "Broken", na který svými hlasy přispěli i Dee Snider z hairmetalových Twisted Sister nebo Beth Hart, působí pokorně a zamyšleně. Aktuální turné se sice zmíněnou deskou zaštítilo, o filozofický či snad unavený večer ale určitě nešlo.

Na vysokoenergetickou úroveň jej dokázali vytáhnout už karlovarští Steven's. Kontinuálně rostoucí formace - vždyť posun od triumfu v talentové soutěži Blues Aperitiv festivalu Blues Alive nejde nevidět - nabízí svižný mix blues, funku i rocku. A hlavně mladistvý zápal pro věc.

Muzikanti přehráli několik skladeb z debutu "Runnin Man", ale do jejich zhruba půlhodinového setu se probojovaly i nové skladby z teprve připravované řadovky. Steven's v Arše zahráli v rozšířené sestavě s dechovou sekcí - a šlape jim to takto ohromně. Za zásadní se u nich dá považovat to, že svůj repertoár prezentují s naprostou suverenitou. Leckterá mladá kapela by jim tu lehkost, interpretační i tvůrčí, ztělesněnou v osobě frontmana Štěpána Kordíka, mohla závidět.

Walter Trout publikum přivítal rovnou z gruntu zahraným kytarovým sólem. Tento muzikant si nelibuje v jemném krasosmutnění - jakkoliv k typickým, téměř violoncellovým barvám čas od času zamíří. Na kytaru hraje tvrdě, nechává ji kvílet i úpět. Emoce vám při poslechu prostupují celým tělem. A jakkoliv se někdy přece jenom otře o jistý samoúčel, většinu hracího času předvádí strhující výkon.

Energické kusy střídaly ty poklidnější a zamyšlenější jako "Courage in the Dark" nebo "Follow You Back Home". Trout připomněl i svůj duet s Joem Bonamassou "We’re All In This Together". Za všech okolností jej jistila skvělá kapela, v níž se skrývají (minimálně) dvě velká jména. Basák John Avila nevyniká velkým vzrůstem, disponuje ale spoustou energie - a hlavně hrál s Dannym Elfmanem v Oingo Boingo. Později navázal spolupráci i se Stevem Vaiem. Bubeník Michael Leasure dlouhá léta působil u Edgara Wintera, bratra bluesmana Johnnyho Wintera, a Troutovi kryje záda už třináct roků. Oba patří k oporám kytaristovy muziky a jejich vzájemné napojení nelze přeslechnout.

Walter Trout je vděčný chlápek a svoje vystoupení nešidí. A to, že svoje koncerty používá jako hlásnou troubu pro podporu darování orgánů, se dá chápat a jde o záslužnou činnost. Jeho pochybovačné "Nevím, jak moc mi budete rozumět" doprovázené vysvětlující gestikulací mi ale přijde v roce 2024 i na české poměry už poněkud scestné. Devadesát procent Archy+ zřejmě rozumělo a reagovalo. Na každé slovo i každý tón.

S koncertem Waltera Trouta se dá těžko šlápnout vedle. Pokaždé nabídne jakostní blues. Tentokrát navíc ve větší emocionální šíři než vloni, kdy Akropoli drtil dravým, až hrubým setem. Ví, co hraje, a ví, proč to hraje. A taky ví, že si u toho nepotřebuje hrát na velkou hvězdu - chce bavit sebe i publikum. Vyzařuje z něj skromnost a opravdovost. Aby ne. Ono když slezete hrobníkovi z lopaty, pokoru v sobě zkrátka najdete.