S bubeníkem Jugim jsme si povídali nejen o tom, co je nového u jeho domovské kapely UDG. Pohovořil také o svých dalších aktivitách, včetně chodu bookingové agentury RedHead Music, která zastupuje významné umělce. Zamyslel se také nad novými fenomény, které s sebou přinesla covidová pandemie.
Jsi muž mnoha profesí: booker, manažer, promotér, bubeník kapely UDG. Co tě nejvíc naplňuje?
Nejvíc mě naplňuje, že jsem muž mnoha profesí. Kdybych byl jedno nebo druhý, nebavilo by mě to. Nebyl bych spokojený, kdybych seděl pořád v kanclu a odpovídal na maily. Kdybych seděl jen za bubny, šťastný bych byl, ale vždycky jsem měl chuť realizovat se i v zastupování kapel a managementu. Už v době, kdy jsme začínali s
UDG, jsem byl takový manažer a kapelník a snažil jsem se nás posouvat za hranice rodného města.
Pak mě baví spousta dalších věcí. Mám hodně koníčků jako ježdění na snowboardu nebo chození po horách. A teď jsem si pořídil Wing foil. Také mám doma tři děti, kterým se chci rovněž věnovat
(třináct, jedenáct a tři roky, poznámka redakce).
© Jan Nožička Na vaší kapelní facebookové stránce jsem viděla pozvánku na koncert točenou právě na horách (rozhovor byl pořízen v zimě, poznámka autorky).
Snažím se propojovat práci s koníčky. Již třetím rokem hrajeme zkraje jarní šňůry takové rozehřívací koncerty na horách, jeden v Rokytnici v hospodě pro sto padesát lidí, bez pódia, opravdu v nejtěsnější blízkosti s publikem. A pak ještě v Peci pod Sněžkou v klubu Klondike. Vezmu si s sebou prkno, sjedu si kopec a pak jdu na zvukovku. Takhle mě to baví.
Co ty a točení pozvánek?
Pozvánky obecně kapely moc nemilují. Asi v tomto ohledu nejsme výjimka. Je to také trochu pořád dokola a vždycky trochu na povel. Na druhou stranu chápu, že to pořadatelé chtějí a potřebují kvůli propagaci. Docela mě ale baví občas něco natočit na horách nebo na kole. To mi pak přijde fajn. Aspoň lidí vidí, že také děláme něco jiného, než že sedíme v dodávce nebo v šatně.
(smích)
Tou dobou, kdy pozvánka vznikla, jsem zahlédla i kluky Vrzákovy na výročním koncertě Divokýho Billa.
Když jsme začínali hrát, byli jsme fanoušci Divokýho Billa. V době, kdy jsme se jako kapela teprve rozkoukávali, vydali Billové první desku, která byla skvělá. Viděli jsme je na fesťácích, Štěpán plival ohně a bylo to divoký, lidi na to pařili a my je obdivovali i poslouchali.
To bylo před dvěma dekádami. Ve stejnou dobu, tedy v roce 2004, jste zvítězili v soutěži Coca-Cola Popstar. Jak na toto období vzpomínáš? Splnila se tím vaše nejvroucnější očekávání a přání?
Splnění očekávání bylo maximální. Dostali jsme, co jsme potřebovali. Natočili jsme desku v SONU. Měli jsme první republikové promo, vydavatelství se o nás staralo, management dostal na starost Cyril Hořánek. Klíčové bylo, že jsme objeli republiku s kapelami jako
Horkýže Slíže, Divokej Bill nebo
Wohnout. Díky tomu jsme měli možnost oslovit cílovku a získat tak fanoušky tím, co nám, myslím, jde - tedy bavit lidi.
Váš největší hit "Hvězdář" pojednával o tom, že tvoje žena se potýkala s mentální anorexií. Máš nějakou zpětnou vazbu, na základě které by se dalo usuzovat, že někomu s podobným problémem skladba pomohla?
Moc ne, text je napsaný spíše v jinotajích. Myslím, že většina lidí ani neví, jakého tématu se píseň týká. Věřím ale, že jde o silnou písničku se silným sdělením. Je to taková ta skladba, která se lidem propíše do životů, pokud je zastihne v nějaký moment, se kterým si ji spojí.
Proslul jsi mimo jiné tím, že na koncertech nosíš dámské šaty. Jak tě to napadlo? Chtěl jsi zaujmout, něčím se odlišit a tím vám zařídit PR?
Upřímně si to úplně nepamatuji. Trochu jsem asi chtěl provokovat a trochu větrat. Někdy, když na stage pere slunce, je tam děsný vedro. Kluci vepředu vždycky řeší, že kraťasy vypadají blbě, a tak nosí
dlouhasy. Bubeníci nejsou vidět, takže si můžou nosit, co chtějí.
(smích)
Kde šaty vybíráš a nakupuješ? Zkoušíš si je v obchodech, nebo je pořizuješ například přes internet?
Je to takový mix. Některé jsem dostal od holek, které přijdou na koncert. Asi mi je dávají, když už se jim nelíbí nebo jim nejsou.
(smích) Jiné jsem si koupil sám. Někdy si v obchodě vyberu patery šaty a jdu je zkoušet do kabinky. To pak na mě obsluha trochu divně kouká.
(smích)
Stal se ti trapas s tím spojený?
Pod šaty nosím trenky. Hráli jsme na jednom větším festivalu, kde byly LEDky, a kamera se rozhodla zabírat nás odspoda, protože někteří kameramani mají asi rádi záběr na šlapku. Asi sem musel mít zrovna nějaký volnější trenky, jelikož jsem pak dostal od fanouška vyfocenou LEDku, kde bylo vše. V tu dobu to vidělo
jenom maximálně deset tisíc lidí.
(smích)
Jugi
Tomáš Staněk alias Jugi je booker, promotér, spolumajitel agentury RedHead Music a také bubeník kapely UDG. Na koncertech nosí dámské šaty. Jako spolupořadatel se podílí na festivalech Hudba na vinicích, Přehrady fest, Ústecký majáles, Jízdárna Fest a pražské koncertní sérii Prague Open Air. Co se bookingu týče, stará se například o Davida Kollera, Annu K., Pokáče, Barboru Polákovou a další. V hudební branži se pohybuje přes dvacet let.
Učíš někoho na bicí?
Nikoho neučím, spíš já bych se potřeboval učit.
Jak to vypadá s novou tvorbou? Kdy můžeme čekat novou desku? Poslední "Přístav" vyšla v roce 2021.
Máme takový
langsam tempo. A vždy, když vydáme desku, dáme si mentální oraz. Teď přichází moment, kdy se pustíme do nové tvorby. Není to ideální, měli bychom být pracovitější a spíš držet současný trend - tedy sázet novinky ven každý měsíc.
Na druhou stranu jsme skoro pětadvacet let na scéně a máme osobní životy, rodiny a tak dále. Je potřeba nasbírat umělecký přetlak, trochu se na to začít těšit, nabrat motivaci a tak.
Máš rád věci pod kontrolou, když zastáváš tolik profesí?
Do jisté míry ano. Každý člověk, který dělá věci s nasazením a má nějakou vizi, se snaží prosadit to svoje. Na druhou stranu, to, že jsme jako UDG spolu již dvacet pět let, ukazuje, že nikdo z nás není úplně sólový hráč. Jsme schopni pracovat v týmu a dohodnout se. Stejně to mám i v podnikatelských aktivitách. Pracuju ve více týmech a projektech. Nejvíce se věnuji agentuře RedHead Music s kolegy Tondou Milatou a Michalem Novákem alias Majkláčem. Děláme spolu přes deset let a nepamatuji si, že bychom se za tu dobu pohádali. K dalším mým projektům patří Přehrady fest, koncertní série Hudba na Vinicích nebo Prague Open Air. Všude jsme kámoši a parťáci, což je pro mě strašně důležité.
Je pro novou kapelu těžké se k vám do agentury dostat? Podle jakých kritérií se rozhodujete, s kým budete spolupracovat?
Kapela musí být výjimečně talentovaná, pracovitá, mít jasnou vizi, vytrvalost a další důležité vlastnosti pro to, aby uspěla. Klíčové je pro nás vidět ji naživo. Chceme se své práci věnovat naplno, proto si musíme hlídat kapacitu naší i lidí v týmu. Také proto si pečlivě vybíráme a zvažujeme každou novou nabídku na spolupráci. V týmu máme aktuálně pět bookerů. Hlavním pilířem je Tomáš
Volt Vohradský, můj spoluhráč z UDG.
S kým by sis přál na této úrovni spolupracovat? Nebo byla Lucie vaším splněným snem?
Co se týká velikosti a legendárnosti, s Lucií jsme dosáhli na nejvyšší metu. Byla to pro nás velká zkušenost. Pro mě je nicméně pořád důležitější pracovat s lidmi, které mám rád a kteří mě inspirují svým nasazením a oddaností hudbě.
Sleduješ a zohledňuješ trendy typu, že všichni míří do O2 areny? Nebo se rozhoduješ spíše podle svého instinktu?
Vývoj sledujeme bedlivě. O2 arena je fenomén, který přišel razantně a bezesporu scénu ovlivňuje a někam posouvá. Cítím možná i jistou souvislost s lehkým úpadkem festivalové scény a úbytkem menších akcí. Po covidu nastal příklon k samostatným koncertům jednotlivých interpretů. Od té doby se nám skvěle rozjela Hudba na vinicích - projekt, ve kterém zafungovala kombinace krásných lokalit, vína a populárních kapel.
Platí to i o sérii Prague Open Air?
Ano, to je podobný model. I tento koncertní seriál vznikl jako jistá
znouzectnost za covidu a ukázalo se, že na pražské letní scéně byla díra na trhu. Aktuálně fungujeme již ve dvou lokalitách - v Ledárnách Braník a na Občanské plovárně. K tomu nás oslovují další.
© archiv kapely Co bylo prapůvodním impulsem k tomu, že ses rozhodl pořádat akce a festivaly? Ty stávající vám jako kapele svým zacílením nestačily?
Byla to kombinace více impulsů v daném životním období. U Přehrady festů, které mají ze zmíněných událostí nejvíce rodinný koncept, to byla mimo jiného moje obliba akcí konaných na pěkných místech naší republiky, v přírodě, ideálně s možností koupání. Člověk tam může vzít celou rodinu. Vždycky jsem měl raději takové
eventy než ty betonové koncepty pro hodně lidí ve velkých městech. Vytáhnu karavánek, naložím kola a vyrazíme celá rodina. Baví nás to.
Vrátila se už v minulém roce návštěvnost do předcovidového standardu? A je pravda, že dnes lidé mnohem častěji nechávají nákup vstupenek na poslední chvíli?
Covid určitě změnil chování lidí. Už nenakupují vstupenky s velkým předstihem jako dřív, spíše to nechávají na později. Během pandemie ožil koncept samostatných koncertů kapel a festivaly tím celkově ztratily. Ne všechny tuto změnu trendu přežily. Vliv na to má bezesporu i ekonomika. Dříve lidé vyrazili v létě na pět šest festivalů, nyní více šetří a více si vybírají.
Jak dlouho dopředu je třeba bookovat kapelu na festival či podobnou akci?
Pořád se to zrychluje. Velká jména se bookují i s dvouletým předstihem.
Jak často ses v začátcích spálil? Vybíráš si jen osvědčená místa, nebo objevuješ i nová?
Spálil jsem se mnohokrát. Ale nějak člověk musí získat zkušenosti. Samozřejmě rád dělám s promotéry, které znám. Často ani nepotřebujeme smlouvy a vždy to funguje. Nicméně objevovat se musí. Mapa České republiky je malá a každé nové, zajímavé a smysluplné koncertní místo je pro bookera, a tedy i kapelu, zdroj příjmu. Snažím se v tomto nové promotéry podporovat, dávat jim příležitost, poradit a tak dále.
Jsou kapely náročné ohledně svých požadavků do backstage?
Existují nejmenované skupiny, které chtějí blbiny. Já to nemám rád. Vždycky si vzpomenu na
Radima Hladíka, který říkal, že
"přijel hrát, a ne žrát." (smích)
A vy jako UDG máte nějaký specifický požadavek?
Vodka Red Bull, to je standard.
(smích) Před koncertem se potřebujeme trochu nakopnout.
Jak moc je těžké přijít s nějakým novým konceptem turné?
Hodně toho už bylo. Zajímavý koncept vymyslela
Lenka Nová s "Vila tour". Vily jsou architektonické skvosty a pro určitý typ muziky jde o nádherné spojení. Co se letních akcí týče, jsem hrdý na Hudbu na vinicích, tam si to sedlo hezky. Měl jsem například i vizi koncertů na Stezkách v korunách stromů, což jsou pěkná místa s výjimečným výhledem. Jde o lokality, které lákají k výletu. Udělali jsme takovou sondu, nasadili předprodeje a nefungovalo to. Dodnes nevím proč. Možná se na takových místech lidé chtějí spíš v klidu projít po lese a dát si oraz od humbuku.
© Jan Nožička Jste se všemi na scéně zadobře, nebo někde panuje určitá nevraživost?
Z devadesáti pěti procent máme všichni přátelské vztahy, řekl bych. Často si voláme a radíme se. Během pandemie to bylo intenzivnější, každý se chtěl zorientovat v nové situaci. Scéna se semkla, což bylo fajn.
Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrál?
Když jsme s UDG vyhráli Coca-Cola Popstar, jednou z cen byla cesta do Švédska. Měli jsme tam zahrát s dalšími vítězi této globální soutěže. Připravili jsme se na to a naivně doufali v mezinárodní kariéru. Měli jsme vystoupit ve vlaku Coca-Coly, který jel do Stockholmu na koncert
Avril Lavigne. Když jsme nastoupili, panoval tam spíš chaos, nikdo nic nevěděl, neřešil a neorganizoval. Domáhali jsme se toho, že si chceme zahrát. Nakonec jsme odehráli jednu písničku na pofidérní, improvizovanou aparaturu v jednom z vagónů. Byl tam jen jeden přihlížející. Přesto šlo o pěkný výlet. Koncertovali jsme také v Paříži nebo na Rhodosu, tam se to povedlo lépe.
Následující otázka se přímo nabízí: Umíš improvizovat a bubnovat třeba na hrnce či kbelíky?
Do zkušebny jsem si pořídil cajon set. Klukům jsem říkal, že je to divný nástroj a že se mi ten zvuk nelíbí. Petr mi na to řekl, že je to určitě lepší než ten odpaďák, na který jsem hrál, když jsme před lety v Bontonlandu křtili desku "Akrobat". Takže umím.
(smích)
Na co jsi nejvíc pyšný? Jaký je tvůj největší husarský kousek?
Jsem pyšný na to, že máme kapelu, která hraje od gymplu vlastně téměř ve stejné sestavě a získala si svoje pevné místo na naší hudební scéně. Také na to, že se nám podařilo vybudovat z RedHeadu největší bookingovou agenturu v Česku a že mohu pracovat po boku tak výjimečných umělců, jako jsou David Koller nebo Pokáč. Těší mě i úspěch našich projektů Hudba na vinicích, Prague Open Air nebo Přehrady fest. Možná to zní trochu moc romanticky, ale za největší radost a úspěch považuju to, že na projektech dělám s přáteli a s radostí.