Denim a kůže. Dresscode nadhozený jedním ze zásadních songů vystupujících Saxon byl v pátek v O2 areně a jejím okolí jasně převažující. Pro někoho to byl nezbytný styl - tady si připočtěme ještě prokvetlou hřívu řídnoucích vlasů - pro jiné stylový kostým, kterým přišli vyjádřit sounáležitost s partou. A jakkoliv byl celý večer v zásadě pořádné retro v podání muzikantů, jejichž věkový průměr spolehlivě přesahuje šedesátku, dokázal, že heavy metal je stále živý až až. A je to dobře.

Málokdy se sejde sestava kapel, u kterých je jediným rozlišením, jestli se jedná o headlinera nebo support v tom, jakou která z nich dostane časovou dotaci. Všechny tři formace by totiž to outůčko dokázaly s vysokou pravděpodobností zaplnit docela solidně i samostatně.

Prakticky plná hala tak už s úderem půl sedmé přivítala Uriah Heep. I když jediným původním členem, který pamatuje zásadní první období mezi deskami "...Very 'Eavy ...Very 'Umble" a "Demons and Wizards" a jejich oscilaci mezi hard rockem, progem a heavy metalem, je dnes kytarista Mick Box, kapela zřejmě na relevanci neztrácí. Nicméně je prostě vidět, že ty nejvýraznější kusy jsou ty staré a skladby ze stále ještě čerstvé desky "Chaos & Colour" či jejího předchůdce "Living in the Dream" vedle písní jako "Gipsy" nebo "Easy Livin’" blednou.

Spolu s nimi se psala rocková historie a energii neztratily ani po desítkách let, obzvlášť když je zpěvák Bernie Shaw (s kapelou je od roku 1986) dokáže takhle skvěle táhnout. Škoda jen, že "Lady in Black" zazněla skutečně spíše z povinnosti. Citelně scházel podíl elektrické kytary (Box se držel, mimochodem v Česku vyrobené, akustiky) a hravá basa služebně nejmladšího Davea Rimmera na tom nic moc spravit nedovedla.

Frontman Saxon Biff Byford je zvláštním typem frontmana. Jeden z ustavujících spolků Nové vlny britského heavy metalu (NWOBHM) vede od počátku a vždycky to byl docela kliďas. Po pódiu spíše kráčí, nikam se nežene a přesto kolem sebe šíří specifické charisma, které koncert spolehlivě utáhne. Hlasově je na tom, mimochodem, stále skvěle.

Ve vymezeném čase dokázali Saxon předvést zdařilý průlet diskografií s mírným důrazem na klasickou desku "Denim & Leather" a solidní novinku "Hell, Fire & Damnation" - z každé z nich zazněly tři kousky. Do setlistu se, po volbě fanoušků, poprvé na tomto turné probojovala "Broken Heroes" a rázem z toho byl jeden z vrcholů povedeného setu. Co však rozhodně povedené nebylo, byl zvuk. Zrovna u Saxon si zvukař vybral slabší chvilku a přehulená zvuková masa, alespoň tedy na tribunách, docela zabíjela. Svou roli jistě sehrála i - pro O2 arenu bohužel dost typická - ozvěna, která všechno vrátila třikrát a zvuk dost znepřehledňovala.

U Judas Priest se zvuk povedl o poznání lépe, nicméně zase zaráželo místy uši rvoucí, prapodivné nazvučení kopáku. Tím si ale v zásadě můžeme odbýt jedinou větší výtku, která se ke koncertu Jidášů vztahuje. Ti jsou totiž s čerstvě vydanou novou deskou "Invincible Shield" jako polití živou vodou. U relativně mladých kytarových sekerníků Richieho Faulknera a Andyho Sneapa nebo bubeníka Scotta Travise (jakkoliv je s kapelou už od roku 1989) se není zas čemu divit. Až zázračné je to ale u o generaci staršího Roba Halforda. Už na aktuálním albu se vzepjal ke skvělým výkonům, ale tam přece jen občas zahlodal červík pochybností ohledně zapojení studiových kouzel. Jenže tenhle chlápek, který právem nese označení Metal God, to i naživo dal doslova na pána.

Jistě, ty nejnáročnější pasáže nechal odzpívat publikum, případně své kolegy, nepůsobilo to ale nijak jako šidítko a ke koncertu to patřilo. Jeho typický ječák má stále svoji kvalitu, paradoxně nejvíce se Halford protrápil novinkovou "Crown of Horns", která je z desky nejpopovější a nelze se v ní tolik opřít o ryčnou kapelu za zády. Svou energii pral hlavně do zpěvu, přesto ho bylo na rozlehlé stage plno. Co pár písniček měnil kostýmy, hecoval publikum, ale i na něj božsky shlížel.

Kromě zmíněné skladby ze skvělé nahrávky zazněly titulní "Invincible Shield" a neskutečně silný otvírák "Panic Attack". Málokdy si člověk říká, že by nových kusů chtěl naživo slyšet více, ale tohle je holt stále show, která jde fanouškům na ruku a prim hrají zásadní zářezy napříč diskografií. A že u Judas Priest je z čeho vybírat. Přece jen je za těmihle muzikanty padesát let žánr ustavující muziky. A je kouzelné sledovat, jak kapela dokázala v průběhu let adaptovat trendy a nepřijít o svou tvář.

Nechyběly ustavující "Breaking the Law" a "Living After Midnight", i po letech nesmírně energická "Painkiller", která umožnila kapele na začátku devadesátek dohnat mladé agresivní bandy, diskárna "Turbo Lover", motorkářská hymna "Hell Bent For The Leather", při níž se Halford v oblacích dýmů vynořil ze zákulisí na stříbrném chopperu nebo kysele kousavá "Love Bites", kterou doprovázely projekce z němého filmu F. W. Murnaua "Upír Nosferatu".

Těch zhruba sto minut ve společnosti Judas Priest přineslo show, která stála primárně na muzice. Projekce za skupinou jen občas dokreslovaly atmosféru, přenášely dění na jevišti nebo alespoň na moment vrátily do kapely kytaristu Glenna Tiptona, který se kvůli Parkinsonově nemoci se svými kumpány netahá po světě. Dominantním prvkem stage byl obří trojzubec, jenž se čas od času snášel blíže k zemi. Jinak to bylo jen a pouze o vybroušené hudbě a neskutečné energii. Krásná ukázka faktu, že heavy metal umí být proklatě nadčasový.

Judas Priest jedou na plné obrátky. Svou aktuální show zanedlouho přivezou do Česka znovu, zahrají na festivalu Masters of Rock, kde se mimochodem objeví i jejich bývalý kytarista K.K.Downing. A taky Bruce Dickinson, ale to už je jiný příběh. Každopádně vězte, že Jidášové jsou ve formě a neustále potvrzují, že pět dekád na scéně je jenom číslo. V rámci žánru páteční večer už letos asi nic nepřekoná. Velký pátek, heavy metalu svátek. V každém případě.