"Poisoned Mind" začíná tam, kde "Afterglow" se svým monumentálním jedenáctiminutovým opusem "No Church on Sunday" skončila. Přesně v tomhle songu totiž Acid Row citelně zdoomovatěli a nasáli příjemně hutný blacksabbathovský vibe. To vše se přeneslo i na letošní dílo, jehož rozkládací obal v retro duchu (opět se o něj postarala dvorní designérka Divá Bára) zdobí králík s rudýma očima, jakýsi diktátor nad všemi diktátory.

Osm písní, které tentokrát netendují k předlouhým stopážím, ale naopak si z většiny drží v zásadě standardní délku kolem čtyř či pěti minut, je vystavěno ze zdiva v podobě těžkých, hypnotických riffů a neutuchajícího tlaku hutného, ba neprostupného zvuku. Producent Amák ve svém studiu Golden Hive odvedl v tomto ohledu skvělou práci.

Od úvodní "Grandchildren of the Doom" až k poslední "Poisoned Mid" deska posluchače doslova válcuje a ve své riffové zdi prakticky nemá skulinku, kudy by mohl její zvukové mase uniknout. A nepustí ho ani příležitostná zpomalení, která těžký sound zahalí do psychedelického kouřma a člověka chvíli nedrtí - zato ho ale omamují. Třeba jako rozostřený titulní kus, kterým Acid Row tracklist uzavřeli. Jednou stoner, vždycky stoner.

Nahrávka nepracuje s hutností na úkor čitelnosti. Detaily - špinavá kytarová sóla, proplétající se kytary v "Secret of Flying", basové vyhrávky, vokály - tu mají dostatek prostoru a nezanikají. Produkčně skvěle zvládnutá "Poisoned Mind" se v textech noří do temných vizí sešněrované budoucnosti, kráčí na temné hraně bdění a halucinačního snu, "Do You Love Enough?" je v zásadě blues, jen hozené do hororových nálad.

Acid Row se za ty dva roky posunuli notně kupředu. Nevyváženost "Afterglow" je na aktuální studiovce úspěšně zapomenuta. Na "Poisoned Mind" je jasně znát, že trio muzikantů přesně ví, co chce. V zadoomaném stoneru s lákavým retro feelingem se vyloženě našlo. Na novince je autorsky i zvukově zatím nejdál, přesto mám pocit, že vývoj ještě není u konce. Rozhodně má ještě kam jít.