Být členem boybandu, to není žádný med. Když kariéra chlapecké formace skončí a cesty jednotlivých členů se rozdělí, většina z nich má touhu prosadit se i samostatně. To byl samozřejmě případ i One Direction. Všech pět někdejších členů se vrhlo na sólovou dráhu, přičemž prim hrál okamžitě Harry Styles a skvěle odstartoval i Zayn. A docela se vedlo i Niallu Horanovi, kterého jsem ale v tomto směru považoval tak trochu za outsidera. Po včerejším koncertu jsem tento postoj značně poupravil.

Už při poslechu aktuální desky "The Show", se kterou přijel v neděli konečně i do Prahy, jsem s velkou libostí vnímal, jak Niall hudebně vyrostl. Zatímco jeho debut "Flicker" jsem bral jako pokus po One Direction ještě alespoň něco utržit, na "Heartbreak Weather" už bylo cítit, že se Horan právě v příjemném popu s nádechem rocku našel. A hlavně hudba na této nahrávce začala být opravdová, upřímná a díky tomu, že byl autorem i všech písní, bylo to celé prostě jeho.

Asi i proto jsem s velkým napětím očekával, co tento Ir předvede naživo. Sportovní hala Fortuna byla sedmnáctý březnový večer zaplněna na stání tak z devadesáti procent a nějaká ta volná místa bylo možné vidět i na ochozech. To je na interpreta, který v Česku hrál v létě loňského roku a od té doby vlastně nic nového nevydal, velmi dobrý výsledek. Tentokrát ale nebyl součástí festivalu, ale hvězdou večera a měl i svého předskokana.

Tím bylo seskupení Tommy Lefroy, tedy dívčí duo, které sice funguje v Londýně, ale tvoří jej kanadská zpěvačka Tessa Mouzourakis a její americká kolegyně Wynter Bethel. Holky, které obě hrají velmi obstojně na kytaru, mají na kontě dvě EP, z nichž za doprovodu bubeníka zahrály sedm songů. A bylo to moc fajn. Fantasticky jim totiž ladí hlasy, živé bicí dávají písním pořádné grády a songy "Flight Risk", "Trashfire" nebo "The Cause" všechny správně naladily na hlavní hvězdu.

Niall Horan začal téměř přesně, jen pár minut po půl deváté, krátkým intrem v duchu poslední desky "The Show". Nechyběla tedy opona, na kterou se promítaly barevné titulky jako z amerických filmů let šedesátých, jež avizují speciální a jedinečnou one-night-only show. A do toho nechyběl kouř, plno světel a pomalu se zvedající látka, za kterou se skrývala šestičlenná doprovodná kapela. A taky řev publika. Takový, že z něj máte husinu až na zadku. Když se Niall následně objevil, křik ještě zintenzivněl, a tak první tóny hitu "Nice To Meet Ya" nebylo vlastně vůbec slyšet.

A bylo vymalováno. Bylo jasné, že tohle bude prostě fajn a ti, kteří do haly Fortuna dorazili, dostanou přesně to, za co zaplatili. A věděl to i Niall. Sázel jeden hit za druhým, publikum s ním zpívalo každý verš, a i když je bývalý člen OD zvyklý na mnohé, bylo z jeho reakcí jasně znát, že je překvapený a i dojatý, jak moc dobře fanoušci jeho písně znají a mají rádi.

Užíval si to. A užívala si to i kapela. Šestičlenné doprovodné seskupení bylo se zpěvákem skvěle sehrané. Prim hrály dvě dámy - jedna za klávesami, druhá střídala housle s akustickou kytarou. Navíc Nialla během písní i vokálně doprovázely, takže v mnoha případech songy zněly snad ještě lépe než ze studia. Ale došlo i na technické problémy. Před titulní písní poslední desky Niall zjistil, že klávesy nefungují, a tak museli hudební základ písně "The Show" pustit ze záznamu. Až takhle byli na vše připraveni.

Celkově bylo znát, že tým kolem zpěváka má celý koncert perfektně nachystaný. Nebylo totiž slabého místa. A vše se obešlo bez jakýchkoli efektů, halou nelétaly žádné kytičky, nekonala se pyrotechnika, nebylo potřeba prostě nic navíc, jen obrovská LEDka v pozadí a po každé straně pódia jedna menší, aby všichni viděli, co se děje na pódiu.

Niall sázel jednu tutovku za druhou: "On The Loose", "Black And White" nebo baladu "Put A Little Love On Me", během toho pravidelně komunikoval s publikem. Zajímalo ho, zda má každý dost místa, zda někomu není špatně a hlavně děkoval. Děkoval pravidelně, upřímně, s dojetím a velkou pokorou.

Pomyslnou druhou polovinu koncertu odstartoval loňským hitem "Heaven", které zpívalo snad více publikum než on sám. Následovala "Must Be Love", kdy se v hale rozsvítily tisíce mobilů, které se pohybovaly do rytmu. Niall kromě zpívaní a hraní na kytaru stihnul udělat i pár fanouškům radost. Jednomu se podepsal na plakát, jakési Markétě, která slavila 17. narozeniny, popřál hudební gratulací a na své si přišly i přítomní Irové, kteří stejně jako Horan právě slavili svátek Sv. Patrika, na jehož počest si třicetiletý zpěvák nasadil na hlavu zelený klobouk.

Pomyslným vrcholem večera byla trojice písní "Meltdown", tedy stále aktuální hit, dále song "Mirrors" a především nádherná balada "Still", během které jsem v očích přítomných viděl i slzy. Při posledních tónech této písničky se Niall rozloučil a následně zmizel za oponou, která pomalu sjížděla dolů.

Ale to by tu nesměl být ten řev. Snad dvě minuty trvající křik zástupů náctiletých dívek, které na koncert dorazily krom České republiky i ze Slovenska, Maďarska, Polska, ale i z Anglie. S přídavkem se samozřejmě počítalo. Zpěvák přidal z debutu "Flicker" svižnou "Save My Life" a samozřejmě asi největší dosavadní hit "Slow Hands", na jehož konci se rozloučil s českou vlajkou v ruce.

Všem ještě jednou moc poděkoval, s pokorou sobě vlastní přiznal, že si uvědomuje, že si fanoušci museli ušetřit nejen na lístek, ale i na cestu na koncert, na jídlo či něco z jeho merche a všem vzdal holt, že si pro toto vybrali právě jeho. Zároveň slíbil, že to nebude trvat dalších čtrnáct let, než se do Prahy vrátí.

Doufám, že to nebude trvat ani pět let, než zase přijede. V Praze totiž předvedl skvěle připravenou show, která nebyla určená pouze pro jeho skalní fandy či náctileté dívky, které ho platonicky milují. Niall dovezl vystoupení, které naopak dokázalo zaujmout i ty, kteří mohli na koncert jít třeba jen ze zvědavosti a znali z rádií maximálně dvě písně. I ti totiž odcházeli nadšeni. Já jsem toho jasným důkazem.