Poměrně vlivná post-punková formace Modern English přichází se svým devátým studiovým albem "1 2 3 4". Jde o jakési vyvrcholení její dosavadní kariéry. Hudebně rozmanitá a zároveň vytříbená nahrávka se anglické partičce opravdu povedla. Kapela je na ní vše - jen ne tichá.
Existují minimálně dva důvody, díky nimž
Modern English dokázali zůstat jednou z nejlepších a nejkultovnějších skupin, které Británie kdy vyprodukovala. A těmi důvody jsou spojení talentu a tvůrčí vize. Tahle pětice rozhodně nepatří k těm typům kapel, co by se bály nahlas sdílet svoje názory. A právě proto je její tvorba tak oblíbená.
Sestava vstoupila na scénu v roce 1979, tři léta nato se proslavila s hitem "I Melt with You". A stále je tu s námi. Jen tedy s bohatším zvukem. Na letošní desce je tak tenhle obrovský skok kupředu opravdu slyšitelný. I když - a to bezesporu - to jsou stále ti Modern English, kteří v čele s Robbiem Greyem na začátku 80. let vévodili anglickým klubům.
Minulost ale nechme minulostí a vraťme se do přítomnosti. Máme tu rok 2024 a album "1 2 3 4", v pořadí deváté. Název je snad odpočtem ve stylu
"1, 2, 3, 4 - jdem na to!".
V otvíráku
"Long in the Tooth" se pánové trefně zamýšlejí nad tím, kde se v současnosti nacházejí. Písnička plná postpunkových bas a kytar plynule přejde ve druhý singl
"Not My Leader". Hlasitý politický názor á la
"Just to stop the lies | You're just wasting all our time | You're not my leader" je zabalený do výrazné melodie a výsledek je stejně chytlavý jako pilot.
A stejně dobře funguje i následující "Not Fake". Zdá se, že Modern English mají skvěle našlápnuto už od samého začátku a fanoušci musejí jásat. Potěší je zejména výborné basové linky Michaela Conroy, kdy jmenujme třeba "Exploding".
Zatímco první část tracklistu zní spíše rock'n'rollověji, ve druhé půlce hudebníci sázejí na kouzlo bohatých syntezátorů, které evokují jejich
osmdesátkovou éru. "Plastic" je další politickou skladbou s výrazně ekologickým podtextem,
"Crazy Lovers" naopak balancuje na hranici mezi vážností a humorem.
Nové songy anglického kvinteta jsou svižné a opravdu bohaté - než se nadějete, blížíte se ke konci. Další hutné basové linky obejmou vaše uši v "Out To Lunch", která je tou nejtemnější písní na desce.
Eméčeka znovu dokazují, že gotický zvuk je něco, co umějí dělat stejně dobře dnes jako na začátku kariéry.
Kolekci uzavírá track "Voices", ve kterém je Robbieho vokál opravdu působivý. A snad za to může i doprovod pomalejších kytar plný zasněných smyček, které vás přenesou do klubu. Světlo oslňuje členy sestavy na pódiu, zatímco vy se na ně díváte úplně z posledních řad a sledujete, jak se pomalu dolů spouští opona.
Jejich devátá řadovka je nejen plná žánrů od postpunku přes gotický rok až po hravé syntezátory, ale i hlasitých politických textů, které zbrojí proti současnému politickému systému nejen ve Velké Británii, ale i USA, zejména tedy proti oranžovému panáčkovi jménem Donald Trump, a také proti klimatickým změnám.
A rozhodně to nejsou jen výkřiky ze sekce komentářů na Novinkách, ale mají promyšlenou hloubku, která vám utkví v paměti. Jak jinak dát najevo svůj názor, že nesouhlasíte se současnou politickou situací než hlasitým pokřikem
"Your eyes are full of plastic | And they're screaming in the light | The trees are full of plastic | And we call this civilized."
Modern English vždycky byli a budou kapelou, která se mainstreamu nepřizpůsobí, ani kdyby jim někdo vyhrožoval spálením všech jejich hudebních nástrojů. Vždycky by totiž našli způsob, jak dělat hudbu a jak ji dělat dobře. "1 2 3 4" je jasným důkazem toho, že se Grey, McDowell, Conroy, Walker a Martin nebojí ničeho.