Máte rád zimu?

Ano, protože pocházím z Podkrkonoší. Narodil jsem se v Náhodě, bydlel jsem v Červeném Kostelci a jezdil jsem na lyže do Krkonoš.

Když stojíte na ulici, honí se před vámi vločky, šumí vítr, přepisuje se vám to do tónů jako inspirace?

Jak kdy. Dnes vůbec ne, jel jsem z Bratislavy, kalamita strašná, to jsem se bál, abych ty kopce na Vysočině vyjel. Tak to moc inspirativní nebylo.

O basácích koluje spousta žertíků na téma, že je nemá nikdo rád. Souhlasil byste s tím?

Vůbec.

Říká se, že jsou to lidé, co jsou nejméně vidět, a tak si jich z fanoušků nikdo nevšímá.

To je pravda. Učím basu, baskytaru na konzervatoři a říkám těm klukům, že si musí uvědomit tu roli. Každý v kapele má svou. Ve chvíli, kdy se to začne plést, je to špatně. Můj táta tohle nenáviděl, proto já hraju od začátku na basu. On měl vždycky ve skupině kytaristy předělané na baskytaristy a říkal: "Oni nehráli basu, oni hráli úplně jinou funkci, jinou roli." Na druhou stranu, ona je to stejně důležitá role jako zpěvák vepředu. Vždycky svým studentům říkám jednu věc: "Když vy začnete hrát vzadu něco špatně, tak ten vepředu nemá šanci. Vy ho normálně zrušíte." Takže tohle je naše role a člověk se s tím musí smířit. Čím kvalitnější je doprovod, tím lépe se tvoří sólistovi, ať je to zpěvák, saxofonista, nebo kdokoliv jiný.

Vám byla basa určena, nebyla to vaše volba?

Trošku jo, ale je pravda, že byla určená myslím ve chvíli, kdy se táta přesvědčil, že mě vlastně basa baví. My jsme poslouchali vždycky Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Tam bylo jazzové vysílání Willise Conovera a často tam zněli naši dva basisti Jiří George Mráz a Miroslav Vitouš. A táta říkal: "Tyto poslouchej, to jsou oni." A mě to chytlo. Další byl baskytarista Marie Rottrové Jirka Urbánek, který mě velmi bavil, protože stál vzadu v té kapele, ani se nehnul. Přesně plnil tu roli, co říkáte.

Takže ta jména, co jste zmínil, jsou to vzory, nebo spíš ti, co vás k tomu přivedli?

Oni byli jedni z těch vzorů. Těch jmen bylo strašně moc, dá se to nazvat skandinávským obdobím, černým obdobím - Ray Brown, Christian McBride, Paul Chambers, to byli lidé, co hráli například s Milesem Davisem. A pak mě na druhou stranu bavily ty přístupy ovlivněné evropskou hudbou, Marc Johnson, Jirka Mráz a tak dál.

Už nějakou dobu v tom jazzovém hudebním oboru jste. Změnilo se nějak publikum za ty roky?

Myslím si, že jo. Možná dřív, jak tady byla ta jistá neinformovanost, lidé si mysleli, že když někdo řekl jazz, tak to je Evička Pilarová nebo Ferda Havlík, což rozhodně jazz nebyl. Chodilo na to tehdy starší publikum. Dneska, i díky školám a mladým muzikantům, chodí mnohem víc mladých lidí. Jsou víc v obraze.

Kam ten jazz směřuje, jakou má budoucnost? Asi dobrou, jak vás tak poslouchám...

Já myslím, že jo. Jazzoví muzikanti, ti top hráči, jsou velmi dobře vyzbrojení, jsou to kvalitní muzikanti a tím pádem vstřebávají nejen ty kořeny jazzu, ale i to, co se děje okolo nich. Samozřejmě jazz se za poslední dekádu velmi změnil, a jak těch žánrů v muzice přibývá, ať je to rap, nebo cokoliv dalšího, tak se to v jazzu odrazí. Je to vidět u lidí, jako je Robert Glasper. Ten je zrovna tak populární v rapové muzice jako v jazzu.

Mám tu pár jmen, se kterými jste hrál, a byl bych rád, kdybyste mi ke každému zkusil dát nějakou vzpomínku nebo představu. Luboš Andršt?

Naše úplně první nahrávka v triu s Bady Zbořilem, kde nás Luboš oslovil na desku… První nahrávka, kterou jsme dělali pro Arta Records.

Emil Viklický?

Taky spolupráce. Když jsem dohrával v orchestru Československé televize, respektive když jsem tam ještě působil, dostal jsem nabídku od Emila. Uvolnilo mi to ruce. Díky němu jsem se mohl vydat na cestu svobodného povolání.

John Abercrombie?

To byla moje srdcovka od doby, kdy jsme ho poslouchali v AUSu (Armádní umělecký soubor) s Mírou Honzákem, Martinem Zbrožkem, Jirkou Šedivým. V té době jsme se vydali Škodou 105 na Bratislavské jazzové dny, kde Abercrombie hrál se svým triem (Marc Johnson na basu, Peter Erskine na bicí). Ještě s námi jel herec Jarda Dušek. Přijeli jsme do zákulisí bratislavského PKO, tam stál case od bubnů s nápisem "Peter Erskine, Santa Monica, California". Mně se úplně rozbušilo srdce, krásné zážitky. To byl koncert. Nakonec jsem si po letech zahrál s Johnem i já.

Hana Hegerová?

Krásné, moc krásné. Rád na ni vzpomínám. Jak kdysi řekl saxofonista František Kop: Hegerová je Miles Davis šansonu. Ona vždycky říkala: "Já nejsem zpěvačka, já ani neladím," ale lidi měla na lopatě během minuty. To byla neuvěřitelná škola, jak je důležité přeměnit ty tóny a noty na to, aby to něco říkalo, aby to mluvilo, aby to mělo obsah. Aby to nebyla jen prázdná nádoba, že někdo má techniku a lítá po hmatníku nebo po klávesách, ale za pár minut vás to nudí. To je ten případ, jak se kdysi ptali trumpetisty Cheta Bakera, jak to, že mu k vyjádření stačí dva tři tóny a udělá celou tu věc, zatímco druhý musí lítat a zahrát milion not. A on odpověděl: "Já jsem už ty dva správný tóny našel, oni je ještě hledají."

Hana Hegerová nás učila, jak se chovat. To byla velká škola. Například říkala: "Kluci, když uděláte doma průser, vždycky doneste kytku, to zachrání hodně věcí." Učila nás ty důležitější věci. Třeba to, že když máte vyčistěné boty, pak že se snese všechno.

Richard Müller?

To je taky srdcovka. Já jsem Ríšu zažil, když jsme byli s paní Hegerovou u něj párkrát pozvaní do jeho pořadu, který točil kdesi v Nitře. Vzpomínám si, že jsem mu pak v autě v garáži pouštěl čerstvou nahrávku mého tria - "Alone".

On byl veselý chlápek a je to velká persona. Já jsem ho slyšel naposledy před dvěma měsíci, kdy moje žena Jana Lieskovská hostovala v jeho programu. Slyšel jsem je v kulturáku v Pezinku. Richardovi stačí, že přijde a otevře pusu. Může do mikrofonu jen mluvit, a já mám hned husinu. To je neuvěřitelný charismatik!

Bill Clinton?

Nejlepší saxofonista z prezidentů.

Jak se to vůbec tehdy semlelo, že jste mu mohl zabasovat?

Prostě oni z Hradu přemýšleli, jak toho Clintona dál oslovit a pobavit a jak se k němu dostat blíž. Zjistili, že má rád jazz a zve do Bílého domu jazzmany a že hraje trošku na saxofon, tak sháněli pro něho hudební doprovod.

Václav Havel mu nechal v Kraslicích vyrobit saxofon s vyrytým srdíčkem a svým podpisem a nakonec z toho byla velmi komická situace. Když přivezli ten saxofon, dali přes něho tričko Reduta (klub, kde se večer s americkým prezidentem konal - pozn. aut.), aby ho hned Clinton neviděl. Saxofon stál přikrytý ve stojánku a najednou Havel přiběhl a ptá se: "Kde to je? Já mu ho pak předám." A následovala památná věta: "Dear president, this is a present for you." A dal mu saxofon i s tím stojánkem do úst. Clinton na to koukal docela vyjeveně. Jo, to byl velmi veselý večer. Vůbec ty devadesátky, to byla fakt doba neuvěřitelná. Krásný. Havel pak hrál na rumba koule a byl úplně mimo rytmus. Ptal se: "Dělám to dobře?" A my všichni na něj: "Jasně, nejlépe, pane prezidente…"

Pak je tu Dan Bárta...

Životní spolubojovník, spoluhráč. Já myslím, že jsme si s Danem hodně předali, protože já jsem byl vychovaný úplně mimo bigbít, mimo scénu rockové muziky, mimo kytaristy. U nás doma jel swing, jazzová muzika, zpěváci, americký pop. S tátou jsem začínal při konzervatoři se světovou taneční hudbou.

Dan Bárta mě naučil, co je to bigbít, a já jeho zase jazz. Je to tak, že když slyším nějaký bigbít typu Led Zeppelin, tak na to říkám: "To je ale strašnej jazz." A Dan když slyší jakýkoliv jazz, tak říká: "To je strašnej bigbít." To je jen vyjádření toho vrcholu, tím člověk vlastně vyjadřuje svůj pocit, tu tvrdost, vášeň, že to prostě dělá to napnutí. Nakonec, jsou to jenom názvy. Na to, že se s Danem známe tolik let, tak mě stále překvapuje a baví. To je velký talent, chytrý, sečtělý chlápek, má přehled. Baví mě.

Hrajete se spoustu muzikantů, v řadě hodně odlišných projektů. Jaké je to pomyslné přezouvání bot?

Já to mám vlastně strašně rád. Vždycky je to výzva, vždycky se člověk snaží naučit repertoár, nějak zodpovědně k tomu přistoupit. Takové výzvy jsem si vlastně dával od začátku. Když jsem po vojně hrál jazz, chodil jsem často nahrávat do filmáku klasickou basu se symfoňákem. To mě donutilo cvičit klasiku, jako jsem to dělal ve škole. Nechtěl jsem si prostě udělat ostudu.

Pro mě jsou to pokaždé výzvy. Nehledě na to, že hrát jen s jednou kapelou, to by mě nebavilo. Velmi si toho vážím a mám to štěstí, že hraju s dobrými skupinami, na které chodí lidi, s dobrými muzikanty a velmi mě to naplňuje.

Teď tu aktuální sezónu jste zároveň s J.A.R., v Illustratosphere a zároveň s triem. Není to trošku moc přepínání?

S triem jsme navíc byli přizvaní ke spolupráci s Concept Art Orchestra, takže ano, je to někdy trochu schizofrenie.

Jsou to úplně jiné hudební světy.

Jsou. A do toho všeho mě baví taky baskytara. To je totiž úplně jiný nástroj než kontrabas. Tóny jsou sice u obou nástrojů na hmatníku na stejném místě, ale baskytara je jiný nástroj. To je obdobné jako klarinet a saxofon, hmaty jsou stejné, ale hraje se na to jiným způsobem, jiný druh hudby. Takže to je ještě druhá schizofrenie.

Máte oba nástroje. V čem u vás vede kontrabas a v čem baskytara? Jaké jsou výhody a nevýhody?

Já si myslím, že každý nástroj patří do určité muziky. Někdy se to překrývá. Například když dáváme dohromady nějaký nový repertoár v Illustratosphere, tak kolikrát chvíli hraju na kontrabas a pak si řeknu, že to zkusím na baskytaru. Ale někdy je úplně jasné, že to musí být ten nebo onen nástroj. Kdybychom hráli duo "Kráska a zvíře" a já bych to hrál na baskytaru, muselo by se to udělat úplně jinak. Ale ano, někdy se to ukáže samo a některé věci se dají hrát na obojí.

Vzít kontrabas do J.A.R., to by byla taky zvláštní představa.

Na "Homo Fonkianz" jsem hrál na kontrabas taky. To je ta skladba "Dokáže basová kytara Fender usmířit národy?" Tam jsme kromě baskytar použili kontrabas.

Abych se dostal k triu... Předchozí dvě řadovky vyšly rok od sebe, teď tam máte pauzu skoro deset let, navíc hrajete v úplně jiné sestavě. Jak se semlela ta dlouhá pauza?

Od klasické desky to bylo dlouho, ale my jsme ještě v roce 2015 natočili DVD "V lese", což byl zástupný model za desku, a aby se DVD prodávalo, úmyslně jsme ho nevydali jako audio album, protože jsme potřebovali, aby se nám to trošku finančně vrátilo. To vyšlo 2016. Potom se mně v roce 2018 rozpadl život, takže rodina, kapela, všechno, tak jak to někdy bývá. Celé se to sklaplo. Ještě po tom roce 2016 jsme měli nějaké plány v původní sestavě, hráli jsme, až to dojelo.

V roce 2018 jsme se rozpadli a pak dali dohromady s Vítkem Křišťanem. Začali jsme dělat na věcech, jezdili na koncerty a taky zkoušeli. Vítek má rodiče někde u Pelhřimova a ti mají farmu, kde jsme několik večerů a zkoušek strávili. Ale pak přišel covid, tak se to na dva roky zaseklo. Do toho jsme sem tam něco zahráli. V tomto období jsme nahráli s Danem desku "Jedním dechem" a dále se sehrávali a poznávali.

Podle mě neznamená, že když se tři dobří muzikanti, jakkoliv mohou být světoví, dají dohromady, že to bude fungovat. Tam musí být nějaká chemie, ti lidé se fakt musejí nějakým způsobem poznat. Musejí se poznat, aby tam vznikl vztah, kdy si důvěřují, kdy jeden druhého podrží. Proto nemám moc rád jam sessions, tam se jen jeden muzikant předvádí před druhým a moc muziky se nevytvoří. Tak je to na začátku i v kapele: jeden ukazuje druhému, čeho všeho je schopný, ale to furt není muzika. Muzika se začne dít ve chvíli, kdy pominou sportovní kritéria, jako jsou rychlost, výška a tak dále.

Jak jste se ptal na Dana Bártu, on ví, čeho jsem schopný, a já vím, čeho je schopný on. My už si nemusíme před sebou nic dokazovat. Do toho stavu jsme se potřebovali dostat také v triu. Když jsme spolu strávili dostatek času, vlastně třeba dva roky čistého času, měli jsme svůj repertoár, tak nějakým způsobem nazrála doba a řekli jsme si, že natočíme album. Kamil Slezák byl největším iniciátorem toho, abychom nešli do klasického studia, ale točili živě.

Takže to, že jste netočili ve studiu, byla to cílená volba? Aby se to vaše propojení ještě více podpořilo?

Začnu odjinud… Já si kluků strašně vážím a obdivuju je. Oni jsou skoro o dvě generace mladší než já, ale už jsou strašně vyspělí, jdou po muzice. To jsem v letech Vítka Křišťana v žádném případě neměl. Nejde jim o to ukazovat nějakou virtuozitu. Svým studentům vždy říkám, že technika není rychlost. Technika je, že jste schopný zahrát, co potřebujete. On udělá tohle, já udělám tohle, aby to nastavování zrcadel fungovalo. To je technika.

Já jsem šťastný, že jsem se toho dožil. S kluky to má smysl, a protože se nám dobře funguje na pódiu, kde máme kontakt, tak jsme cíleně nechtěli jit do studia a separovat se od sebe.

Je to pokračování tria, nebo restart?

Já myslím, že to je normální restart.

Ta nová deska se jmenuje "The Conversation". Je hudba forma rozhovoru? A pokud ano, koho s kým?

Přesně tak. Proto jsem si to dovolil teď dát do názvu. Myslím, že je slyšet, že to svým způsobem rozhovor je. Dlouho jsme o tom vždycky mluvili. Jedna věc ovšem je mít tu představu a druhá věc je ji realizovat. Ten něco řekne, ten něco řekne a jde to dál, neskáčou si do řeči a tak. Ta realizace je fakt složitá a těžká. Myslím, že se nám to v tomto triu podařilo, protože si rozumíme také lidsky, a tak věřím, že to tam slyšet je.

Plyne to tak přirozeně a bez zádrhelů a v pohodě. Je z toho znát to vzájemné spojení.

Dovolím si tvrdit, že hrajeme jak s paní Hegerovou. Tam není žádná rytmická mříž, hrajeme kolem melodie, kolem rytmu a čekáme jeden na druhého, co kdo udělá. Jeden po druhém to posílá dál a je to vážně svým způsobem rozhovor.

Jaký je proces tvorby instrumentální hudby? Dovedu si představit, že někdo přijde s textem a nalepí se na to hudba. Ale tady vyprávíte beze slov a může to svádět k předvádění se.

To je to, o čem jsem mluvil: ti kluci jsou dospělí. Jsou v té muzice velmi vyspělí. Oba dva jsou páni profesoři na Janáčkově akademii. Já si toho strašně vážím, že se mnou hrají, protože mi to dává energii, novou krev do žil. Já kolem sebe potřebuju mladé lidi, potřebuju sem tam nakopnout. Pro mě to jsou vždycky výzvy. Vítek Kříšťan píše jinou hudbu než já. U mě jsou to písničky, na kterých jsem vyrostl, tady musím zmínit i Marii Rottrovou, tam je ta písňová forma jasná.

Já píšu spíš písně, například "Divení" s Danem Bártou jsem napsal původně pro trio se Standou Máchou a Jirkou Slavíčkem, Dan Bárta na nás v té době chodíval. Přišel na koncert tria a říkal: "Já to otextuju, to je super věc." A pak to skončilo na první desce Illustratosphere. Takhle vlastně vznikla Illustratosféra - spojením mého tria a tria Dan Bárta, Filip Jelínek a Míra Chyška. I ostatní moje věci, které Dan zpívá, vznikly podobně - "Stmívání" nebo "May Day". Všechny byly napsané původně pro trio.

Text samozřejmě ještě umocní atmosféru songu, ale i když skladbu interpretujete pouze instrumentálně, tak atmosféra je již daná harmonií, melodií a tempem. My pak ve třech hledáme nějaký tvar. Každý do toho přidá to svoje, Vítek třeba píše soudobou hudbu - více abstraktnější. Ale právě to beru jako výhodu, že je to barevné.

Jak vznikl ten obal? Protože ten mě tím svým minimalistickým stylem fascinuje...

Jsem rád, že se na to ptáte, to je dobrá otázka. To zadání bylo takové, že tak jak na jednu stranu mám rád zimu, tak na druhou stranu mám rád i moře a léto. V zadání jsem poslal, jaké barvy se mi líbí. Poslal jsem zelenomodré moře v těch vlnách. Oni to krásně digitálně a minimalisticky zpracovali a ukázali mi to. A mně se to líbilo na první dobrou i k té muzice.

S tím obalem to minimalisticky plyne.

Měl jsem ten pocit, že to je ta věc. Byly tam ty barvy, které mám rád. Dal jsem to zadání takhle jednoduché a myslím, že to ve studiu Najbrt velmi dobře zpracovali.

Sedíme tu před koncertem s Illustratosphere. Na tomhle turné hrajete skladby převážně z prvních dvou alb. Jaké to je oprašovat tento dvacet let starý materiál?

Já si dovolím říct, že to není oprašování, protože v kapele se v roce 2016 vyměnil bubeník a nastoupil Martin Valihora. Podobně jako když do tria přišel Vítek Kříšťan. Najednou se úplně změnil zvuk celé skupiny. Já hraju jinak, Kamil hraje jinak. Vlastně celé to pak funguje jinak. Je to, jako když spustíte jedno ozubené kolečko, a ono se roztočí celé soukolí, to se fakt děje.

Teď si představte, že do kapely, do rytmiky přijde úplně jiný bubeník. A Martin Valihora je velmi výrazný bubeník, je spíše fusion/funky, jazzový bubeník. Jirka Slavíček (původní bubeník Illustratosphere - pozn. aut.) byl spíše swingový. Hudba Illustratosphere je harmonicky bohatá, melodická a Martin se postaral o tvrdší a současnější spodek. Dovolím si tvrdit, že Martin Valihora té sestavě velmi sluší a mně osobně se s ním hraje skvěle, on tu skupinu otočil naruby, to tak je. Takže ano, jedeme dvě staré desky, na které ale současný bubeník nenahrál ani jednu písničku. On si to jen poslechl a nějakým způsobem k tomu přistoupil. Každý, kdo ty věci zná, si musí uvědomit, jak velký podíl má jeden hráč v takové kapele.

Před časem jsem dělal rozhovor s Miroslavem Chyškou a toho jsem se zeptal, jak se dá fungovat v tak nevázané bandě, jako jsou J.A.R. A on mi, samozřejmě s kupou nadhledu, odpověděl, že čím dál tím hůř. Jak to máte vy?

Mirek Chyška je velmi citlivý člověk, citlivý muzikant. Mírovi je padesát, mně je o deset let víc. Myslím, že až bude za deset let, tak se tomu všemu zasměje. Já jsem strašně rád, že v J.A.R. je každý pes jiná ves. Ta skupina, to je unikum. Už tím, že po tom všem vůbec vydržela dohromady. A myslím si, že ten důvod, proč vydržela dohromady, je právě ta muzika. Právě proto jsme nikdo odtamtud nechtěli odejít a neodešli a nerozpadlo se to ani na drogách, ani na chlastu a stále to drží pohromadě.

Pět let jsem bydlel společně s bubeníkem Badym Zbořilem, pak jsme se pět let nebavili a mezitím jsme furt hráli v J.A.R. Takže já jsem rád, že kdysi za mnou přišel Roman Holý do Agharty a pamatuju si jeho památnou větu nazpaměť dodnes. Říkal (napodobuje dikci Romana Holého): "Chceš zásadně a radikálně změnit svůj život? Nastup do J.A.R.!" A já si v tu chvíli říkal, že vystoupit můžu vždycky, tak že to zkusím. A jsem tam od roku 1998.

Končí rok 2023, co vás během něj v hudbě zaujalo?

Řeknu první, co mě napadlo. Někdo řekne, že to je ostuda, ale já jsem až teď objevil Zuzanu Navarovou. To byla zpěvačka, muzikantka, génius.

Kdysi, když jsem byl na vojně, táta měl vokální skupinu, která se jmenovala Jazz vokál z Náchoda, a Jana Koubková nás pozvala na Vokalízu do Lucerny. Po nás hráli Nerez, tenkrát mi to přišlo jako takový folk. Ale dneska mě to baví globálně (muzika, fráze, harmonie, rytmus, texty). To je neuvěřitelné, co ona dělala. Tak to je můj letošní velký objev.