Ortodoxní fanoušci opery a příbuzných žánrů nejspíš namítnou, že Andrea Bocelli byl popem odjakživa, a vlastně se s nimi o tom nelze moc přít. Jeho největší hit "Con te partirò", respektive "Time To Say Goodbye" z roku 1995 je dodnes jedním z nejprodávanějších hudebních singlů všech dob (!) a s ryze popovými umělci se propojuje odjakživa, Laurou Pausini počínaje a aktuální Emmou Heesters snad ještě nekonče.

Kromě popularity s tím spojené a vyprodaných sálů po celém světě to jeho milovaným áriím italské, francouzské nebo třeba španělské výroby prodloužilo život. Mistři, které sám Bocelli obdivoval a kteří už jsou dávno v Pánu, jsou tak znovuobjevováni pro další a další generace fanoušků, kterým TikTok a jeho hvězdy ke štěstí nestačí. Přesto je tenorista jedním z posledních velkých pěvců, které ještě stále máte možnost zažít v plné síle. I když...

Jakkoli je jeho hlas stále pevný a nikdo nemá důvod pochybovat o tom, zda tu či onu árii nezazpíval náhodou o fous jinak - ostatně umělci jeho kalibru už chyby nedělají -, neobejde se dnes už bez různých berliček.

Nejprve se na promítacích obrazovkách objevily reklamy na pražský koncert jeho prostředního dítěte Mattea, který 24. června zazpívá v Divadle Hybernia a kterého s sebou nyní nevzal, ačkoliv ještě před Vánocemi s ním zpíval v New Yorku. Následovala reklama na jeho show "The Journey", do níž si pozval například Tori Kelly, 2Cellos, Kennyho G či papeže Františka. Hned poté vystoupení začalo úvodním číslem Českého národního orchestru.

Ten se, ještě bez hlavní hvězdy, předvedl s klasikou "O Fortuna", jež své básnické, gotické kořeny má už ve třináctém století. Málokdo z přítomných diváků asi čekal, že něco takového jednoho dne uslyší právě ve vysočanské hale. A byl to zážitek.

Stejně jako celá řada dalších kousků, které během zhruba hodinu a půl dlouhého setu rozděleného dvacetiminutovou přestávkou zazněly. Už v reportáži z minulé návštěvy pětašedesátiletého umělce, kterému složila poklonu i Céline Dion, byla řeč o tom, jak Maestro přenechává část večera svým hostům. Jednak aby si odpočinul, jednak aby dal šanci vyrůst mladé generaci.

Tentokrát se to nejvíce podařilo u pětatřicetileté Zuzany Markové, sopranistky, která opakovaně Mistrovi zdatně sekundovala a která právě při jeho už zmíněném největším hitu zažila navzdory svému bohatému životopisu právě nyní nezpochybnitelný vrchol své kariéry. Alespoň prozatím.

O něco vágnější byly sólové části houslistky Rusandy Panfili, kterou mohou znát i návštěvníci koncertů Hanse Zimmera. Přispět do zdejšího programu právě s jeho hitem "He's A Pirate" z "Pirátů z Karibiku" bylo poněkud nevhodné.

Nejhorší ale byla už zmíněná Emma Heesters. Nizozemská zpěvačka se uvedla coververzí "Shallow" od Lady Gaga. Ovšem nejen že se nikdo nedostavil na pasáž Bradleyho Coopera, navíc byla popová hvězdička s třpytkami po celém odhaleném stehně a lýtku tak afektovaná a patetická, že z hitu z filmu "Zrodila se hvězda" udělala naprostý kýč.

A co hůř, její příspěvek do Bocelliho úchvatného pěveckého výkonu ve "Vivo Per Lei" se rovněž příliš nepovedl. Spravit náladu si tak můžete například níže s verzí s Heather Hedley, zrovna u této skladby ale můžete přebírat skoro do nekonečna.

Všichni ti hosté, mezi nimiž byla také taneční dvojice Angelica Gismondo a Francesco Cosca, kteří mimo jiné přispěli v trochu nadbytečné části věnované "West Side Story", nakonec zapříčinili, že samotného Andrey bylo poměrně málo. Přitom kdykoliv se na scéně na krátký moment objevil, mohli si z jeho překrásného vokálu mnozí oči vyplakat.

V době, která velkým hlasům už tolik nepřeje, neboť tady máme šeptající Billie Eilish, half-playbackové popstar a zaměnitelné a přitom stále populárnější rappery, bylo povznášející slyšet něco tak ryzího a čistého jako zpěv skutečného umělce.

Škoda jen, že byl celý koncert až příliš potichu. Dojmy by byly jinak jistě ještě silnější. Zvláště v závěru, kdy přídavky ani standing ovation nebraly konce. A jakmile se Bocelli pustil do Pavarottiho "Nessun Dorma" a pak ten geniální a nesmrtelný hit vy-víte-kdy vygradoval, nadšení diváků bylo tak nezměrné, že za to přesné trefení se do originálu začali lidé jásat a tleskat ještě dřív, než kousek z opery "Turandot" došel stejně jako večer samotný do svého konce.

A Andrea? Ten se jen stejně jako vždycky nesměle, ale zároveň spokojeně usmál. Už dávno ví, že dokáže velké věci. A ačkoliv jeho předchozí pražská návštěva se mu kvůli výše zmíněným výtkám vydařila o fous víc, i tentokrát to byl mimořádný, fenomenální zážitek. Zdá se, že on už to jinak ani neumí.