Vladimír Merta, jako jeden z nejcitovanějších "folkařů" předrevolučních dob, se od té doby možná z obecného povědomí trochu vytratil. Nicméně desky, které mu v současné době vycházejí v reedicích, nezestárly. Tento rok přišel na řadu výběr toho nejlepšího z let 1986-1987 s názvem "Drobné lži", jistým způsobem by ho šlo brát jako současnou novou desku.
Pozorným čtenářům tohoto média jistě neunikla přibližně dva roky stará recenze reedice Mertova předrevolučního alba
"P.S.". S přidanými bonusy zastupovala reprezentativní průřez vším, co tento polozakázaný písničkář do převratu vytvořil. Materiálu z tohoto období je opravdu mnoho, co nemohlo vyjít oficiálně, zpravidla ležívá v domácích archivech v podobě zašumělých koncertních záznamů. Proto není až tak překvapivé, že právě vychází další kompilace - "Drobné lži", která se s prvně jmenovanou ani nepotřebovala překrývat, je souhrnem toho, co interpret nahrál mezi lety 1986-1987.
To, že se Merta od konce šedesátých let do sametové revoluce nějakým způsobem vyvíjel, je nepochybné. Koneckonců, jako vhodný studijní materiál tohoto vývoje by mohla posloužit právě již výše jmenovaná reedice "P.S.". Od začátků, kdy měl potřebu říct vše, co mu právě probíhalo hlavou, i za cenu toho, že výsledek nebude muset být vždy vstřebatelný, až po uklidněnější, soustředěnější, většinou i kratší skladby, často založené na výrazné a jednoduché melodii, posluchačsky tedy mnohem vděčnější. Jako exemplární případy té druhé skupiny se zdají být právě písně vybrané pro recenzované album. Berme tedy toto rozdělení jen jako čistě pracovní, to, že
Vladimír Merta je tak trochu mimo všechny definovatelné směry dodnes (
"... zažil jsem množství jeho koncertů. Některé gradovaly jako antické drama, na některých zase míra improvizace vyvrátila všechny pravidla dramaturgie," potvrzuje jeho neuchopitelnost "mertofil" Dušan Valúch v bookletu), je veskrze známá věc. Vedle položek, které už můžeme znát (třeba připomenout, že přeci jen v horší kvalitě) z koncertní dvojdesky "Vladimír Merta: 1 a 2" - tři zastoupené kusy "Praha magická", "Konec experimentu" nebo "Kecy" (její psychedeličnost aktuálním přemícháním ještě docela získala), se sem dostala řada dalších, podobně geniálních. A to nejen v tom, jak reprezentují dobu svého vzniku, ale i ve své formě, což je určitě jeden z hlavních důvodů, proč přežily dodnes - písně jako "Dlažební kámen" nebo "Láska žehem" jsou dost nadčasové na to, aby se mohly hrát v dnešních rádiích, "Nekrytý šek" figuruje i v Mertových současných koncertních repertoárech, ekologická agitka "Hadí hymna" se od všeho ostatního vymyká dnes stejně jako tenkrát.
© facebook interpreta
"Drobné lži" jsou vzorovým příkladem toho, jak by výběry (jestli tedy zde je vůbec vhodné mluvit o výběru, písně zde přeci nejsou vybrané z oficiálních desek) měly vypadat. První předností je zvuková kvalita - plus pro ty, kdo už zdejší písně vlastní na zašlých emgetonkách, aneb důkaz toho, že nálepka "remastered" na obalu může mít také jiný než hlavně komerční důvod. Druhou výhrou je pečlivě propracovaný booklet - mínus pro ty, kdo by si desku chtěli přepálit. Vedle textů písní, které by v případě "folkařů" měly být samozřejmostí, jsou ke každému z nich připojeny dnešní komentáře autora (na tento více než příjemný doplněk jsme koneckonců zvyklí už z reedice "P.S."); adekvátním způsobem osvětlují to, co by se ze slov nemuselo zdát jasné, nebo přinejmenším ospravedlňují pohnutky, které vedly ke vzniku písní.
Na světě je v podstatě nové Mertovo album. Ti, kdo jeho vývoj pečlivě sledují už třicet let a chodí na koncerty, budou mít možnost poznat vše, co je na něm nahráno, budou však jediní a téměř jistě nebudou mít zastoupené písně v takové kvalitě. Pro ty, kdo o Mertovi podvědomě vědí a jednou se k "Drobným lžím" dostanou, bude tento bonbónek (obsahem i formou) jistě milým překvapením, i pokud by někdo zmíněnou desku poslouchal bez historického povědomí, kdy písně vznikly a o koho se jedná, při některých skladbách by nemusel poznat, že se jedná o výběr šestnáct let starých kusů. Vážně povedené album.