Stejně jako v případě předchozích zastávek u nás se i tentokrát Bryan Adams obešel bez předskokana, ovšem něco nového na úvod přece jen představil. Krátce po osmé hodině se nad diváky vznesl drony řízený balón ve tvaru kabrioletu z obalu jeho aktuální řadovky "So Happy It Hurts", jehož foto do té doby zářilo na promítací stěně na scéně. Notnou chvíli kroužil halou, zároveň se rozpohybovala také fotka na obrazovce a běželo na ní vtipné intro, zpracované podobně jako to z předchozího turné.

Poté, co létající kabriolet zaparkoval u techniků, spustil úryvek "Should I Stay Or Should I Go", po němž hala potemněla a z reproduktorů se ozval hlas Johna Cleese v intru ke "Kick Ass". Text proslovu, dokonce s českým překladem, se rozběhl také na scéně. Na jeho konci se rozzářila hala do červené a kanadský zpěvák rozjel své velkolepé představení.

Obdobně jako u předchozího turné začínal jakoby postaru. Našlápnutou "Kick Ass" odehrál pouze pod těmi nejjednoduššími světly, což evokovalo dobu před třiceti lety a dále. Nezůstal v tomto módu ovšem příliš dlouho, už v další "Can't Stop This Thing We Started" se rozjelo vše naplno od světelného parku až po projekce.

Kdo ovšem zná Adamse, tomu musí být jasné, že tím to u něj i končilo. Světla a grafika za kapelou je totiž to maximum, čím podtrhuje atmosféru svých songů. Ne že by se do nich nedaly někam vmáčknout i pohyblivé prvky, pyrotechnika nebo konfety, ale to prostě není jeho styl. Faktem je, že to nepotřebuje, protože ono to naprosto bez problémů fungovalo i bez toho. Stačilo, když za sebe začal skládat své největší hity a ty prokládal novinkami a některými překvapivými návraty.

Ačkoli toto turné patří albu "So Happy It Hurts", mezi třicítkou položek z něj hrál pouze čtyři songy - "Always Have, Always Will", "I've Been Looking For You", již zmíněnou "Kick Ass" a titulní song, při němž se ještě jednou vrátil do haly nafukovací kabriolet.

Ačkoli osobně bych první jmenovanou vyměnil třeba za "On The Road" nebo "Just About Gone", nikomu to nevadilo a naopak bylo skvělé, že protagonista nezapomněl ani na další studiovky z posledních let. Ať už to byla například "You Belong To Me", při níž hezky roztančil publikum nejen na ploše, nebo "Shine A Light", kdy se naopak rozzářily po celé hale diody mobilních telefonů, případně "Go Down Rockin'" s výborným bluesovým intermezzem, minimálně skvěle zapadly mezi ty největší hity jako "Somebody", "18 Till I Die" nebo "Run To You".

O zmíněné překvapení se pak Bryan postaral především zařazením trochu pozapomenuté "Thought I'd Died And Gone To Heaven" z desky "Waking Up The Neighbours" a vzpomínkou na soundtrack k animáku "Spirit: Stallion Of The Cimarron". Zatímco "Here I Am" je poměrně známá, na "I Will Always Return" pamatovali spíše jeho skalní příznivci. Obě navíc dal pouze akusticky na kytaru s klavírem. Poslední málo známou skladbou byl aktuální protiválečný singl "What If There Were No Sides At All", který možná většina z příchozích zaregistrovala vůbec poprvé.

Ono ale bylo vlastně úplně jedno, co vlastně Bryan Adams zpívá, nebo co se děje nad ním a za ním, protože to nejpodstatnější se stejně jako vždy odehrávalo mezi ním, jeho doprovodnými muzikanty a publikem. Dá se to popsat vcelku jednoduše: jako čirá muzikantská radost ze živého vystupování a muzikantství. Na něm i jeho kapele bylo cítit, jak je naplňuje to, že mohou lidem po celém světě hrát a že jim to po těch letech jde opravdu skvěle. Nechyběla pochopitelně výborná kytarová sóla i troška humoru Keitha Scotta nebo krátké bubenické proluky Mickeyho Curryho, ovšem nejvíce překvapil basák Solomon Walker, který si do dvou skladeb přinesl klasický kontrabas.

Stejně ale nejdůležitější bylo, jakým způsobem tahle pětice fungovala dohromady. Vlastně vůbec nepůsobila jako Adams a jeho doprovodní hudebníci, ale spíše jako normální band. Celý koncert se díky nim do publika nesla dokonalá porce energie a entuziasmu a naštěstí se alespoň část z ní vracela i zpět. Občas u nás musíme skousnout, že publikum, kde převládá generace 40+, bývá poměrně chladné a takové tužší, v tomto případě to tak ovšem naštěstí nebylo. Nejenže se tleskalo i uprostřed písniček, ale lidi se v hledišti skvěle bavili, jak už bylo zmíněno, chvílemi tancovali a především notně a vcelku ochotně zpívali.

Někdy je poměrně těžké vyjádřit, proč a jak moc byl ten daný koncert skvělý, i když se na něm vlastně "jen hrála hudba". Přesně taková jsou vystoupení Bryana Adamse. I v sobotu se tu potkaly jeho muzikantství, záplava hitů, během níž ani není schopný dát vše, co by si zasloužilo zaznít, nové kousky, z nichž se během večera hity staly, neskutečná porce pohody, energie i citu, s nimiž více než dvouhodinový set odehraje, souhra s jeho hudebníky a kombinace toho všechno jednoduše zajistila, že všichni v sobotu odcházeli z vysočanské arény nadšení a s pocitem, že tohle byl ten nejlepší Bryan Adams, kterého viděli.

Zda k tomu dopomohla dosud největší návštěvnost jeho koncertu u nás, návrat k rocku a rock and rollu, nebo fakt, že kanadský matador zraje jak víno, těžko říct, ale je to vlastně úplně jedno. Bohatě stačí ten neutuchající pocit, že mu to prostě sakra dobře šlape.