Muzikantský život Karola Komendy má dva zřejmé póly. U Bena Cristovao je hravým řemeslníkem, který ke zpěvákově hudbě přidává nesporné kvality. Se svým vlastním projektem - kromě něj trio tvoří bubeník Sto zvířat Jakub Nývlt a basák Paulieho Garanda Samuel Barcík - jeho srdce jasně tepe pro blues rock a všemožné odnože tohoto stylu.

Znát to bylo na čtyři roky starém EP "Secret" i na jeho doprovázení Winstona Watsona, bubeníka Boba Dylana, kdy v Malostranské besedě vytvořil skvělý kytarový tandem s rovněž velmi talentovaným Jiřím Rambouskem.

Aktuální EP o pěti skladbách je dalším amalgámem kytarových stylů, v zásadě v duchu zmíněného "Secret". Materiál je to autorský, dospělý, dotažený, hravý i barevný. Komenda se tu stylově více rozmáchnul a vybočuje z blues-rockových mantinelů, byť v nich stále má to nosné jádro, o které se může opřít.

Titulní "I’m the Man" s hostujícím kytaristou a vokalistou Ronym Janečkem z John Wolfhooker tak má barvy osmdesátkového hard rocku. Z podobným zdrojů čerpá i svižná "Don’t Look Back", která si v sólech pohrává se satrianovskými běhy, "You’re So Hot" se zase houpe na vlnách funky basy a lehkých přihrávek kláves. A dvojice akustických balad? "Back In Time" by se neztratila u Whitesnake a "It Was Meant To Be" má v některých pasážích téměř cornellovské parametry.

Zdroje, z nichž Karol Komenda čerpá, jsou pojmenovatelné snadno - podstatné je, že je schopen je skutečně otisknout do vlastního autorského materiálu. Bez pocitu epigonství, naopak s vlastní energií. A ta tu pětici písní propojuje.

Minialbu "I’m The Man" se podařilo obejít jakýsi showcaseový pocit, který čas od času z ípíček mívám. Tohle je soudržné, funkční jako celek - a bohužel až příliš krátké. Komenda by si větší prostor zasloužil, věřím, že by delší stopáž bez problémů naplnil. Třeba na plnohodnotnou řadovku nebudeme čekat čtyři roky, které mezi oběma EP jeho Group utekly.