Andrew Hozier-Byrne Prahu nenavštívil poprvé. Vrátil se po čtyřech letech a po Foru Karlín si troufl rovnou na Sportovní halu Fortuna. Stará a smutná komunistická budova však nepůsobila tak honosně, jak by si koncert zasloužil.

Na půl hodiny zapůjčil stage předkapele, kterou byla formace The Last Dinner Party. Na sympatickou skupinu mladých žen ještě nepřišli úplně všichni návštěvníci, přesto měly muzikantky docela slušně velké publikum. A i když bylo slyšet, že moc lidí texty jejich skladeb nezná, všichni se je snažili podpořit alespoň nadšenými ovacemi a potleskem. I přes drobné technické potíže, kdy se dámy nakonec musely rozhodnout hrát bez kytary, bylo těch třicet minut příjemným rozjezdem před hlavním chodem koncertu. A děvčata naživo zněla snad ještě lépe než ze Spotify. Milým překvapením bylo, že se česky naučily alespoň "dobrý den" a "děkujeme".

Po dalším čekání, během kterého mnozí návštěvníci neváhali a zprostředkovali si typický český zážitek - pivo v kelímku a klobásu s hořčicí na papírovém tácku - zhasla světla. Člověk si přece jen ne úplně čekanou plnost sálu uvědomil až v momentě, kdy Hozier a členové jeho kapely vstoupili na stage. Tehdy se hala začala otřásat nadšením.

Skvělé bylo, že se během večera dostalo na písně ze všech tří alb. Hozier novinky prokládal staršími kousky, kterými potěšil dlouhodobé posluchače, a všichni měli možnost si zazpívat. Atmosféra byla skvělá. Jednalo se o jeho největší koncert v Evropě, přesto zpěvák i v tak velké hale dokázal udržet příjemnou a intimní náladu.

Určitě tomu pomohlo, že publikum pružně reagovalo na výzvy ke zpěvu. Dokázalo se při jemnějších kouscích zklidnit a ztišit, jako třeba u "Cherry Wine" či "To Someone From A Warm Climate (Uiscefhuarithe)". A bez problémů se zvládalo utrhnout ze řetězu a hlasitě jej podporovat u klasiky "Take Me To Church", která v živém podání získala úplně jinou a ostřejší jiskru, než na jakou jsme zvyklí z rádií a televizí.

Ačkoliv se většina posluchačů soustředila hlavně na samotného Andrewa, úžasnou práci odváděl i zbytek hudebníků na pódiu. Rozmanité nástroje od kytary, houslí až po cello nepůsobily jako pouhý podklad, ale staly se nezapomenutelnou součástí každé skladby, kterým tímto dodávaly život.

Po osmnácti písních všichni z pódia odešli a několik dlouhých chvil zpět nikdo nepřicházel. Když se muzikanti konečně znovu objevili, aby mohli odehrát tři závěrečné skladby, publikum vypadalo, že si vyřve hlasivky.

Hozier je známý tím, že dokáže skvěle spojit palčivá politická témata a problémy s písněmi tak, aby nepůsobily násilně a nepřirozeně. Povedlo se mu to i tentokrát, mimo jiné i formou proslovu. Pár minut chodil po stage a jen za podkresu dravých bubnů poukazoval na důležitost bojů za občanská práva. Přišla řeč i na jeho rodné Irsko, které si v této oblasti prošlo peklem. Vzpomínal na historické události, důležitost individuálních dobrých skutků a upozornil i na současnou situaci v Gaze. V návaznosti na tento projev pak zazpíval song "Nina Cried Power".

Přestože byl setlist podobný jako na jiných evropských zastávkách turné, tím, jak interagoval s diváky, získal celý večer o něco osobnější tón, ačkoliv se odehrál v plné hale. Andrew neváhal dělat vtipy, komentoval, co se dělo v publiku, a působil velmi přítomně. Naučil všechny význam slova "Uiscefhuarithe" a neustále upozorňoval na létající červené srdíčko, které někdo přinesl.

Na konci, po jednadvaceti písních a dvou hodinách, které utekly až moc rychle, začalo vyčerpávající loučení. Hozier s pokorou poděkoval úplně každému, kdo mu koncert umožnili uskutečnit, od členů svého nejbližšího týmu až po osvětlovače a kameramany, kteří dělali skvělou práci.