07.12.2023 08:29 - Jiří V. Matýsek | foto: Tomáš Rozkovec / @musicserver.cz
Z Jethro Tull se sice stal v zásadě sólový projekt jejich principála Iana Andersona, pořád je to ale obrovská značka, která táhne. Navíc v posledních dvou letech vydal(i) dvě docela slušná alba, na odchod do důchodu to tak u šestasedmdesátiletého muzikanta nevypadá. Je-li to dobře, je otázka. V úterý Ian se skupinou zahrál v Praze.
Live: Jethro Tull
místo: Kongresové centrum, Praha
datum: 5. prosince 2023
Jethro Tull jsou jednou z posledních velkých prog-rockových kapel, které stále ještě brázdí svět. To, že z nich po roce 2012, po vyhazovu pro jejich zvuk klíčového kytaristy Martina Barreho, zbyl už jen flétnista a zpěvák
Ian Anderson, je sice fakt, nicméně asi lze snadno položit rovnítko mezi ikonického frontmana a jeho skupinu.
Dvě alba v posledních dvou letech - povedené
"The Zealot Gene" a
už-ne-tak-povedené "RockFlöte" - dávají jasně na srozuměnou, že to Anderson s pokračováním Jethro myslí vážně.
A nyní už je zase na turné. Tentokrát slaví
"7 dekád své formace" a svůj best of program přivezl i do slušně zaplněného pražského Kongresového centra.
Byl to druhý koncert letošní zimní šňůry (ten první se uskutečnil o den dříve v Brně) a pánům z Jethro Tull se hned přilepila pořádná smůla na paty. Jen den před začátkem tour skončil v nemocnici klávesák John O’Hara a zbývající členové bandu museli jeho party pouštět ze záznamu. Chvályhodně fér bylo, že na tento fakt před začátkem upozornili, a předešli tak potenciálním spekulacím.
Zvukově tak nechybělo nic, přesto ta muzikantská interakce trochu drhla. Živý a schopný hudebník se totiž dokáže přizpůsobit svým spoluhráčům. Tady se ale museli ostatní podřizovat záznamu a místy, například u trochu se rozpadajících "Heavy Horses", to úplně nevycházelo a působilo to trochu
rozhrkaně.
"7 dekád Jethro Tull", to je v zásadě krycí název pro nijak překvapivě poskládané best of, takříkajíc od "Cross-Eyed Mary" po "Aqualung" a "Locomotive Breath". Do tohoto rámce se vklínila většina ze zásadních kousků a také poměrně slušné množství novinek.
Největší paradox na tom je, že kdyby se byl Anderson a jeho parta přidrželi dvou nových alb, bylo by to lepší vystoupení. To jsou totiž písně, které jsou ušité na míru aktuální frontmanově pěvecké kondici. A ta, nalijme si čistého vína, není z nejlepších. Typická barva zůstává, ale náročnější staré skladby jsou už spíše vyprávěné.
Energie má principál dost, s grácií stále sází typické pózy, pořád je to ten hravý gnóm, který mistrně vládne svou flétnou. Jen ten zpěv... Navíc má za sebou výbornou kapelu a třeba prodloužený úvod "Aqualung", prog-rockový nářez v "Mine Is The Moutain" nebo instrumentálky "Warm Sporran" či aplaudovaná "Bourrée in E minor" neměly daleko k dokonalosti.
Tím, co koncerty současných
Jethro Tull ovšem nadále táhne, jsou sentiment a nostalgie. A nemusely by - stačilo by jen sahat blíže k současnosti. Silný materiál ze starých alb neztrácí na kvalitě a snese i jistou míru angažované aktualizace pomocí projekcí. Nestárne, chce se skoro napsat. Na rozdíl od Iana Andersona, chce se napsat rovněž.
Není příjemné dívat se na legendy, které si zuby nehty odmítají připustit, že by nebylo od věci přepustit určité části vystupování mladším. Tohle totiž může hraničit s nebezpečným zahráváním si s vlastním odkazem…