Marie Puttnerová začala večer pro ještě ne úplně zaplněný sál. Lidé se trousili pomalu, ale posvátnou, intimní atmosféru jejího vystoupení to nenabouralo. Odehraje asi půlhodinový set písní z famózní studiovky "Laila Tov". Znějí ještě komorněji, než jak je známe z alba, které je nyní konečně dostupné i na streamech. Zpěvačka často popisuje okolnosti jejich vzniku a je poznat, jak moc je na ně hrdá. A taky že má na co. Ať už na text songu "Martine" od Vlasty Třešňáka nebo na zhudebněné básně Jana Zahradníčka, na nichž se podílel právě i Jakub König. A nejen na ty.

Na Marušce mne fascinuje to soustředění, s nímž hudbu dělá. Na pódiu si je jistá, působí vyrovnaně, je poznat, jak má vše pod kontrolou a hlídá souznění s Petrem Uvirou. Zároveň se se svou muzikálností nechá unášet dál, ale nikdy se neztratí. Když se později přidá k Jakubovi, baví mne jejich kontrast, který jsem měl rád i ve Zvířeti.

Když dvojice Puttnerová-Uvira dohrála, v sále se setmělo. Všichni měli oči upřené na pódium. Krátce před tím, než to člověku začne připadat dlouhé, zazní odněkud zvuk akustické kytary. Lidé se otáčejí a hledají, odkud se to line. Ke strunám se přidává i zpěv a to už všichni zaregistrovali Jakuba Königa, který zpívá titulní kus ze své sólovky.

Stojí mezi lidmi v hledišti. Prochází mezi námi, hraje na takovou tu malou třístrunnou kytarku, která se jmenuje G.mini a které vyrábí Jan Fic z Red Bird Instruments. Jde o jednoduchou kytaru, na kterou se prý zvládne naučit každý včetně dětí (dost možná, že tahle patří Jakubově Marušce). A tady teď slyšíme, že to není jen dětská hračka, ale skvěle zapadne i do plné Akropole. Tahle G.mini je navíc Jakubem, který je kromě zpívání a psaní také výtvarníkem, pomalovaná, stejně jako jeho elektrická kytara ze stejné dílny, kterou vezme do ruky později (tu kytaru, ne dílnu).

Intimní úvod připraví posluchače na to, že má cenu být vnímavý po celou dobu. Ten vztah a pouto, které se jindy navazují třeba půlku večera, je díky tomuto úvodu najednou rychlejší a přirozenější. Jsme vtaženi dovnitř. Prakticky hned. Už ty "Hvězdy" zpívají první nejodvážnější spolu se zpěvákem.

Psal jsem tu o soustředění a kontrole, pod kterou má své vystoupení Marie. Jakub, aspoň mám ten pocit, si ty emoce a kouzelné momenty rád přivodí a nebojí se jimi strhnout a unášet až do velkých, tajemných hloubek a dálek, v nichž se někdy možná trochu ztratí, ale zároveň objevuje nové světy a pohledy.

Jsou to jakési šamanské a rituální okamžiky, jaké vytvářeli třeba Doors. Hrají se medley, v nichž se song od Kittchena nebo Obří broskve transformuje do některé ze skladeb z aktuální kolekce a naopak. A jo, ti co mají rádi rádiové tříminutovky a šablonu sloka-refrén-sloka, se můžou ztratit. My, kteří jsme vyrůstali právě třeba na těch Doors a hltali každou nově objevenou koncertní verzi jejich písní, jež dokázali natáhnout třeba na 20 minut a pořád to dávalo smysl, si to užíváme.

A funguje to díky kapele, která sice neměla příliš času na odladění toho, jak budou skladby naživo fungovat (je to teprve jejich druhý veřejný výstup), ale je nádherně sehraná a zná se, protože spolu prakticky všichni její členové účinkovali ve Zvířeti. Tentokrát mám pocit, že je Jakubovi hlavním opěrným bodem (po Aid Kidovi ve Zvířeti a Tomášovi Neuwerthovi v Kittchenovi), takovým jakoby Caveovým Mickem a Blixou a Warrenem, Ondra Mataj. Na kytaru dostal docela naloženo, co vše tu hraje a stejně to celé udrží výborně pohromadě.

Tím ale nechci nijak upozadit ostatní. Zvířecí obrmajerovská rytmika je skvělá, Tereze to navíc s basou moc sluší. Celej koncert je z ní cítit ta radost z výjimečnosti hraní s Jakubem. Synťáky obsluhuje Štěpán Růžčka, vyrovnanej kliďas, aspoň tak na mne vždy působí. Jedinou novou osobou je tu Nivva, zpěvačka, která se na desce objevuje ve dvou písních a je moc milé, že je i na křtu. Viděl jsem ji naživo poprvé a ta pozitivní energie, úsměv a pohoda, které z ní vyzařují, jsou téměř nakažlivé.

A co jiného může do publika předat takhle naladěná skupina? Je to ohromná pozitivní energie, radost, hloubka. Je to veliký a těžko se to popisuje. Umocněte si to ještě neobvykle vymyšlenými projekcemi na soustavě kruhových pláten. Výborný nápad a perfektní realizace od Lindy Arbanové, která už s Jakubem promítá taky od nepaměti a bez níž si člověk takhle slavnostní akci neumí představit. Prostě je krásný se na jedinej večer takhle společně dotknout zázraku.

Kapela odehraje celou tu nádhernou, vyrovnanou sbírku, z níž i tak vypíchnu "Nádech", můj nejmilejší song od prvního poslechu, zároveň mám moc rád tu mezisloku, která na studiovce není, ale koncertní verzi posouvá ještě někam výš a hlouběji zároveň. Dobře vyzní taky "Lamohlav", po němž Jakub trochu překvapeně zjišťuje, jak moc při něm kytaru rozladil.

Zaznějí i skladby ze všech Jakubových projektů, takže tu máme chvíli připomínku Obří broskve, díky za to. Taky Kittchena, od něhož, kromě "Fotra" a "Až se znovu narodím", nesmí chybět píseň předznamenávající, to, že Jakub natočí album "Za sebe". A Zvíře nám připomene tu důležitou pravdu, že "Nejsme sami".

A jo, opravdu tu nejsme sami, v sále je kromě mnoha dalších lidí Petr Ostrouchov, který nahrávku produkoval a tady ji křtí. Ne alkoholem, ale proudem společného brumenda všech návštěvníků. Velmi silnej moment, na který budou určitě všichni, včetně muzikantů, dlouho vzpomínat.

Těsně před odchodem z domu jsem událost na svém facebooku jakoby vtipně avizoval větama: "Kdo dneska nejde na koncert Jakuba Königa do Akropole, tak tam nejde. Ale je to jen jeho chyba, a až bude později litovat, tak s tím už nic nenadělá." Až mne teď překvapuje, jak se mi to povedlo trefit.