V publikaci Marka Lanegana "Zpívej pozpátku a plač" jde o muziku tak nějak až ve druhé řadě. Ani zdaleka se neřeší obvyklé orientační body hudebních biografií, tedy jednotlivá vydaná alba, to už se tu spíše v živých barvách popisují úskalí koncertování a pobytu na turné.

Ono to ostatně odpovídá i tomu, jak k muzice Lanegan přistupoval. Jistě, v prvních letech byla jistě jednou z hlavních motivací a například do druhého sólového alba "Whiskey For The Holy Ghost" vložil, jak píše, obrovské množství energie, potřeba sehnat fet ale začala dominovat a živé vystupování bylo jen komplikací.

Alkohol, tráva, kokain, heroin, … a spirála do pekla se roztáčí. Mark svou závislost dokázal docela dlouho krotit, nicméně jeho odchod z kapely Screaming Trees jej dovedl až na úplné dno, na ulici.

Pomocnou ruku mu nakonec podala Courtney Love, vdova po Kurtu Cobainovi, jednom z mála lidí, kterým rodák z města Ellensburg ve Washingtonu opravdu důvěřoval a jehož ztráta ho krutě zasáhla. Bolestivá vzpomínka na to, jak s partou přátel hledá Cobaina u něj doma poté, co od něj měl několik zmeškaných hovorů, a on mu, opojen vlastní feťáckou sobeckostí, telefon nezvedá, zatímco mrtvý Kurt leží na půdě, na jediném místě, kam se Lanegan odmítne podívat, patří k nejsilnějším momentům více než čtyřsetstránkové knihy.

Ne, charismatický zpěvák Mark Lanegan nebyl sympatický chlapík. A jak vyplývá ze čtivého a strhujícího textu, moc dobře si to uvědomoval. Jeho feťácké historky jsou zčásti děsivé (když popisuje, jak se mnohokrát snažil najít žílu mezi prsty na noze, když už se jinam droga střelit nedala) a zčásti groteskní (když se snaží v zimním Amsterdamu sehnat dávku), v každém případě ale krutě upřímné a syrové.

Autor nešetří sám sebe, lidi kolem sebe (takový Liam Gallagher z Oasis si tu dlouhou řadu invektiv skutečně za rámeček nedá) a ani čtenáře. "Zpívej pozpátku a plač" je temné a beznadějné dílo, které je o to bolavější, že se nejedná o fikci. A když už to vypadá, že by to všecko přece jen mohlo skončit s trochou světla, přijde epilog a smrt druhého blízkého člověka, Laynea Stanleyho z Alice In Chains...

Text končí zhruba v roce 2002, lineární vyprávění - začíná se dětstvím a končí propuštěním z léčení - je tu dost často nabouráváno časově neurčenými vsuvkami a vzpomínkami. Díky stručným kapitolám a úspornému psaní - a též výbornému překladu, který se nebojí slangu a dalších svěžích překladatelských řešení - je čtení skutečně svižné. Přesto dojde na chvíle, kdy prostě knihu zavřete a na nějakou dobu odložíte. Tak silné některé pasáže jsou. Přesně tohle umějí skvělé počiny. Laneganova biografie bolí, ale stejně nepustí.

Po přečtení "Zpívej pozpátku a plač" už nelze seattleského muzikanta brát úplně stejně jako předtím. Hrdinou a nedotknutelným idolem se asi nestane. Velmi snadno by šlo zahodit všechna jeho alba a jeho samotného odvrhnout. S tímhle rizikem do psaní memoárů jistě šel. Ale to by byla škoda. Laneganova tvorba je skvělá - a tahle publikace k ní přidává ještě další rozměr. Ten člověk totiž život prožil až na dřeň. A to se do té muziky chtě nechtě vždycky propíše.