Undergroundový metal ve sklepení, kde omítka na stěnách neexistuje? Ideální. K tomu jen střídmé osvětlení a z pódia pomalu a výhružně se valící mlha, která vzduch v místnosti postupně zahušťuje. Stage, vybavená improvizovaným kazatelským pultem, se postupně rozplývá v neurčité obrysy. Tolik dějiště prvního ze dvou koncertů, padesátiminutovky vyhrazené čtyřčlenné smečce z Ontaria Panzerfaust.

Kanadských blackových (a vůbec zámořských) skupin se v domácích metalových sklepech neobjevuje moc a tuhle navíc provází pověst skvělé živé party. Ideální kombinace pro slušně našlapaný klub.

A tak tomu i bylo. Charismatický, silový black metal této čtveřice má velmi specifické kouzlo, které hypnotizuje. A to vlastně na pódiu není skoro nic vidět. Z husté mlhy, sekané palbou světel, jen občas vyroste obří maskovaná postava vokalisty Goliatha s kostěným náhrdelníkem či probleskne některá z póz kytaristy či basáka. Bubeník tu byl taky, jeho artilérie byla rozhodně nepřeslechnutelná. Jen tak nějak nebyl, alespoň z místa, kde jsem stál, vidět.

Do celku navíc zapadl i podařený zvuk - tak akorát hlasitý, s nezbytným tlakem, ale přesto v zásadě čitelný. Velmi silná téměř-hodina vyplněná skladbami z albové trilogie "The Suns of Perdition".

Následující Afsky z Dánska, tedy na deskách one-man projekt Oleho Pedersena Luka, neměl vůbec snadnou pozici. Vedle výrazně stylizovaných Panzerfaust působila tahle parta až nepatřičně civilně - a nic na tom nezměnil výzor basáka a druhého kytaristy, kteří by spíše zapadli do nějaké thrashové bandy.

A Luk samotný, oblečený v tričku, působil sice bezprostředně, ale tak nějak... no, obyčejně. Na studiových nahrávkách funguje jejich směs obhroublého a syrového blacku s post-blackovými atmosférami skvěle, živě v klubu tomu trocha té šťávy chyběla. Onomu spojení atmosféry a divokosti tu scházela přirozenost, působilo to poněkud lepeně na sílu a nikoliv organicky. To však nic nemění na tom, že Afsky je projekt, který se i nadále vyplatí sledovat.

Když jsem pak stoupal po schodech vzhůru k východu, mlha, kterou obě kapely klub zahalily, polevovala jen postupně. A i při pohledu nahoru jí bylo dost. Rákosníček by měl radost - tohle budou na Smíchově větrat ještě dlouho.