Letos jste měla padesátiny. Jak jste je oslavila?

Krásně. Svoje narozeniny moc neslavím, protože to především znamená pro mě spoustu práce. Ale kdyby mi je někdo zorganizoval, tak je budu slavit nadšeně. Takže tohle byla výjimečná událost. Bylo to strašně fajn, v Berouně, v kavárně, DJ, muzika, kámoši. Já jsem bezlepková, a tak to bylo bezlepkový, a protože moji sourozenci a kamarádi jsou hodně vegani, tak to bylo ještě i veganský. Bylo to fajn, zatancovali jsme, pokecali jsme.

Bylo toto životní jubileum důvodem bilancovat a vydat bestofku?

Bestofku jsem plánovala už dlouho. Tím hlavním důvodem bylo, že jsem dostala práva na většinu nahrávek, takže jsem to mohla udělat. Plánovala jsem to několik let a zrovna to takto vyšlo. Dala jsem si hezký dárek, že jsem si shrnula ten svůj profesní život do dvou cédéček a 40 písniček na nich.

O výběru songů na tohle dvojalbum rozhodovali fanoušci hlasováním na sociálních sítích. Je to opravdu podle nich, nebo jste si do tracklistu prosadila i něco svého?

Něco jsem musela měnit, nemohla jsem tam dát písně z alba "Kupředu plout", a to z licenčních důvodů, protože tyto nahrávky vlastní Český rozhlas a nedohodli jsme se. Takže jsem tam místo nich vložila jiné dvě písničky, ale myslím si, že i ty ve výběru byly. Ono se to ani moc neliší od toho, co mám ráda. Mám ráda všechny svoje skladby, i ty, které považuji za méně povedené. Je to pro mě dítko, které mě něco naučilo. Nadšeně jsem s volbou posluchačů souhlasila.

A překvapilo vás na ní něco?

Nějaké alternativnější - třeba "Zpěvy kosmické", "Až hory se převalí", které tam teda jsou. Překvapilo mě, že tam nebyly jen jednodušší písně.

Kompilace nese název "Bylo nebylo"? Nese to v sobě i skrytý význam?

Přijde mi, že to hezky vystihuje těch posledních 30 let. Něco bylo dobrý, něco horší, něco nebylo, někdy bylo dobře, že to nebylo, někdy bych si přála, aby to bylo. Dostala jsem spoustu věcí, o spoustu věcí jsem přišla. Touto frází začínají i pohádky - a v mládí si představujete, jak zářná budoucnost vás čeká, jak to vyjde a bude krásný. Život moc pohádka není. Pro mě je to název, který má spoustu významů.

Když jste začínala, představovala jste si takovouto kariéru?

To rozhodně ne. Když mi bylo patnáct, začínala jsem hrát na ulici a prvně položila klobouk v Rusku na Arbatu.

Proč zrovna tam a ne tu?

Jeli jsme se školou na výlet do Moskvy na výměnný zájezd, měla jsem s sebou kytaru. Viděla jsem tam muzikanty a chtěla jsem to taky zkusit.

Kolik jste si vydělala?

Vydělala jsem si 35 rublů, což bylo na tu dobu dost peněz, a koupila si za to hodinky Čajka. Přišla tam paní ze Slovenska a spílala mi, že kazím dobré jméno Československé socialistické republiky tím, že žebrám.

A co další země?

Hrála jsem v Itálii, ve Francii, v Německu, v Holandsku. To bylo v devadesátých letech, kdy to nebylo tak populární jako teď. Ale říkala jsem si, že možná vezmu děti a pojedeme do Paříže hrát na ulici. Dcera bude žonglovat, já budu hrát a syn nás bude hlídat.

Když se vrátíme k bestofce - jsou na ní songy ve verzích z původních desek, nebo došlo k nějakým úpravám?

Došlo třeba na krácení potlesků ze živáků, ty byly zbytečně dlouhý. Písničky jsou v původních verzích trochu remasterovaný. Tím se to srovnalo, protože se natáčelo v různých dobách, na různou techniku, po různých studiích. Jsou tam i tři nové skladby s novou aranží, v novém kabátě, kde hraju sama. "Medleine", "Madona a Botticelli" a "Při mně stůj" - ty jsem natočila na kytaru a u poslední jmenované ještě na basu. Tam jsem se vrátila zpátky k tomu, co jsem dělala na začátku, kdy jsem všechno hrála sama.

Co se vám honilo hlavou, když jste to všechno dávala dohromady?

Samozřejmě, že se mně proháněly hlavou vzpomínky, je to deník. Celý můj život je zakletý v písničkách. Jak to znovu poslouchám, zas to na mě vyskakuje. Ne že bych je poslouchala ráda, protože než desku vydám, slyším ji stokrát. Pak už si ji fakt nepouštím. Mám nové písničky, které se potřebuji naučit. Poslechnu si to, když se chci naučit nějakou starou skladbu, osvěžit si ji, ale jinak ne. Vyskakovaly na mě vzpomínky na to, jak jsme to natáčeli ve studiu, a na muzikanty, kteří se mnou spolupracovali.

Když jsme u těch spoluprací, výběr obsahuje i duety se Zuzanou Navarovou, Anetou Langerovou, Justinem Lavashem a Robertem Křesťanem. Jak na ně vzpomínáte?

Všechny spolupráce vznikly spontánně, ani nevím, jak k nim došlo. Pamatuju si jen, jak došlo ke spolupráci s Robertem Křesťanem. Tenkrát mě Luboš Malina pozval na koncert v Berouně. Byla jsem se podívat a říkala jsem si, že by bylo hezký s ním zazpívat. Znali jsme se, ale nijak zvlášť, a tak jsem se ho v pauze po první půlce zeptala a v druhé jsem to napsala.

Vám se honí myšlenky na nové skladby, i když stojíte na pódiu. Takto vznikla i jedna z vašich písní. Ano, vím, že žena zvládne více věcí najednou, ale tohle je trochu extrém, ne?

To se stalo jednou a byla to velká schíza. Doufám, že se to už nestane, bylo to strašný. Mám z toho husí kůži, když si na to vzpomenu. Nápady chodí, když je člověk uvolněný. Nemám žádný ambice, prostě se jen bavím. Náměty mě napadají kdykoliv, nemá to žádnou souvislost. Třeba "Žlutý gladioly" jsem napsala na veřejných záchodcích na Staroměstské. Přišla jsem tam, paní měla v kýblu žlutý gladioly a už to šlo. Tuto příhodu si přečetl jeden pán, který si celý život říkal, že by chtěl točit klip k téhle písničce a že by ho natáčel v metru. A napřed vůbec nechápal, proč ho chce točit v metru, když je to o žlutých gladiolách, ale že teď už to ví.

Když jsme u těch vizuálů, tak pokud se nepletu, nemáte žádné oficiální video. Jak je to možné?

Stojí to strašné peníze, které já nemám. A kde by se to pak pouštělo, taky nevím. Mě obecně moc nepouštějí, v rádiích mě hrajou málo. Tak si nedokážu představit, že by nějakou padesátiletou paní chtěli pouštět na hudební stanici. Ani mě to nemrzí, kdyby mě to mrzelo, tak bych si ty peníze sehnala. Furt píšu nový a nový skladby a to mě zaměstnává natolik, že se mně nechce shánět peníze na videoklip. I když by to nebylo proti ničemu, když bych si dala chvíli pauzu skládání. Myslím, že těch písniček mám dost.

Kolik jich vlastně máte?

Na OSA jich mám, myslím, registrovaných kolem čtyř stovek.

Jak jste řekla, songy jsou váš deník, v němž dokumentuje dění svého života. Smutné, ostré texty si necháváte pro sebe, nepublikujete je. Potřebujete se z pocitů, emocí vykřičet?

Nevím, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. To je, jako bych se vás zeptala, proč dýcháte… Je to mě tak přirozený, že nepřemýšlím nad tím, proč to dělám. Pamatuju si, že jak jsem se naučila mluvit, hned jsem začala zpívat o tom, co je kolem mě, o věcech, které jsem viděla, takže o kuřatech, králících, dědovi a babičce, kamarádech.

Klobouk dolů, že si pamatuje věci z tak raného období…

Nemusím si na to vzpomínat za drahé peníze u psychoanalytika.

Jaký je váš osobní vztah ke dvojalbu "Bylo nebylo"?

Mám ráda obě ty fotky. Na té černobílé mi bylo přesně dvacet. Prosila jsem fotografa, aby tu novou neretušoval, aby byly vidět vrásky. Jsem hrdá na to, že jsem ušla 30 let. Jsem pyšná na to, jak jsem to ustála a kolik je za mnou práce. Taky je moc smutku a těžkostí ve vzpomínkách, ale i veselosti a hezkých věcí. Určitě necítím smutek, když se podívám zpátky.

Takové vaše mladší já je v současnosti třeba Rozálie Havelková. Vnímáte ji jako svou možnou pokračovatelku s harmonikou?

Myslím si, že ne. Spojují nás, protože se známe (znám ji od malička), ale i protože obě hrajeme na akordeon. Rozdíl ve tvorbě je. I když je člověk ovlivněn tím, co poslouchá, takže to tam asi slyšet je. Ale kdybychom obě hrály na kytaru, tak nás nikdo srovnávat nebude… Pro Rózu je to takové prokletí, doufám, že se toho brzo zbaví. Fandím jí a držím jí palce. Akordeon je skvělý nástroj, měl by se konečně rozšířit a být vnímán jako plnocenný instrument. Celá Latinská Amerika, Francie, Itálie i ty severský státy, tam se všude hraje.

Když byl covid, začala jste učit online. Vymyslela jste si školu, která se jmenovala "Hudební slévárna", a učila songwriting. Sledujete vývoj svých žáků? Už v tom nyní nepokračujete?

My se čas od času vidíme. Někdy přijdou na koncert. Pořádali i společný koncerty. Vím, že dvě vydaly cédéčko. Všichni u toho jsou, zpívají, skládají a pokračují ve svým tvůrčím úsilí. Už neučím, pro mě to byla taky tvůrčí a vyčerpávající práce, a tak sama radši skládám.

V jednu dobu jste měla zánět šlach. Šetřila jste se, nehrála na akordeon a začala hrát na jiné nástroje. Už je to v pořádku?

Je to vleklý a furt se to vrací. Mnoho let jsem na akordeon nic nenapsala. Teď na kytaru mě to baví hodně, je to, jako bych na krku měla celý orchestr. Zvuky můžu kombinovat, měnit, dublovat, vršit a ubírat. Písničky jsou jiné taky tím, že jsem začala psát prvotně ve francouzštině. Nevím proč, asi jsem za covidu začala moc koukat na francouzské seriály. (smích) Ale pak jsem k nim začala psát český texty, protože chci hrát tady, nechci pronikat nikam do světa.

Vím, že ty nápady necháváte plynout. Alba míváte koncepční. Jak se k vám dostane téma, které s vámi tak zarezonuje?

Třeba "Muž s bílým psem" mě napadl, když jsem byla lyžovat. Stála jsem ve frontě na vlek a na kopci stál pán s bílým psem. Pak se mi odvíjel příběh, začala jsem si vymýšlet a už to bylo. "Marathon" jsem měla v hlavě deset let, nevěděla jsem, jak to pojmout. To byla asi první koncepční deska. "Anita" - tam mě SOČR požádal, jestli bych s nimi vystoupila, a tak jsem si říkala, že by bylo dobré něco napsat. Jsem ženská, tak něco ženskýho. A tak mě napadla "Anita", kterou jsem zpracovávala už v "Marathonu". A pak nebyla koncepční, byla covidová - to dvojalbum. "Studna v poušti" jsou koledy, takže je to vlastně taky koncepční.

Nejspíš už máte v hlavě příští téma...?

Mám vymyšlený další dvě desky. Následující nebude koncepční, chtěla bych se na ní vrátit jakoby na začátek, k písničkaření, ale se třicetiletým vývojem. Prostá písničkařina. Hrát sama, jestli tedy vydržím nikoho nepozvat, protože spolupráce bývají zábavný. A další album bych chtěla natočit zase vánoční, navíc s příběhem.

Vidím vaši soupisku koncertů. Termíny před Vánocemi budou ve svátečním duchu?

Určitě budou. Přímo v Českých Budějovicích se bude natáčet pro Český rozhlas. Požádali mě, abych tam zařadila více vánočních písniček, protože se to bude vysílat na Štědrý den. Bude tam i nová koleda, kterou jsem ještě nikde nehrála. A jednu starou koledu jsem se rozhodla zahrát na dudy, ať se lidé pobaví.

Vy umíte na dudy? Na které nástroje vlastně hrajete?

Neříkám, že hraju, ale že se doprovázím. Akordeon, klavír, kytara, banjo, ukulele, dudy, lesní roh, zobcová flétna, foukací harmonika.

Škoda, že to nejde hrát naráz, že byste měla svůj orchestr...

Jé, to bylo fajn. To by byla kutálka.

Zmínila jste, že se vracíte k písničkářství před 30 lety. Máte nějaký zaručený tvůrčí proces při psaní skladeb? A jak se v průběhu let proměňuje?

On se do toho promítá ten proces sám a to, co poslouchám. Jak jsem začala hrát na kytaru, učím se od jiných písničkářů a to se třeba může promítnout do songu. Je to prostě jiný než tehdy. Ale to zásadní zůstává: někdo mluví o tom, co prožívá, a publikum se s tím identifikuje.

Zaujalo mě, že vás v komentářích někdo nazval hudební šamankou. Líbí se vám toto označení?

Je to zajímavý. Jednou za mnou přišel jeden posluchač, že dělám kung-fu v písni. Smála jsem se, a nakonec mi přišlo, že je to trefné.

Píšete ještě pro někoho? Vím, že jste psala texty pro Zagorovou, Bílou, Segrada a další…

Pořád píšu. Teď naposled jsem psala pro Moniku Absolonovou. Pak z jiného soudku, to jsem napsala asi čtyři texty pro Malina Brothers.

Co je snazší? Psát pro sebe, nebo pro jiný?

Pro jiný. Pavel Malina mně třeba poslal nahrávku písničky, a než stihnul napsat na WhatsAppu, zda bych na to něco nevymyslela, už jsem mu poslala první sloku. Je to snadný.

Dřív jste psávala hudbu pro divadlo… Muzikál vás třeba neláká?

"Anita" je v podobném duchu. Když jsem ji psala, vyrazila jsem ze studijních důvodů do Anglie podívat se na pár muzikálů. Jinak jsem zpívala v "Drákulovi" béčkovou roli nějaké nymfy. Původně jsem dělala konkurz do jiného muzikálu, "Traceyho tygr", ale ten se nakonec nerealizoval, tak mi nabídli toto. Dobrá zkušenost. Pak jsem se do Londýna podívala ještě s dětmi. Viděli jsme asi šest představení. Ale napsat si muzikál do šuplíku? To je hrozně zbytečný práce.

Za covidu se z vás stala taky brašnářka. Kvůli hudebnímu vytížení se tomu ovšem nemůžete naplno věnovat. Nenapadlo vás tyto branže spojit a postavit na tom částečně merch? Třeba limitovanou edici?

To mě vůbec nenapadlo. Na jaře jsem dělala popruhy na kytaru pro Luboše Malinu, takže jsem to na hřebík úplně nepověsila. Teď jsem ale vyklidila dům na Kladně, protože ho prodávám, takže ty věci mám v garáži a tam se k tomu nedostanu. Počkám, až se vyklidní situace.

Jak se vám bydlí v Berouně?

Skvěle. Hned za barákem máme les. Máme novýho pejska, tak chodíme na procházky.

Z jakého důvodu jste ho pojmenovali Saturnin?

Je to jedna z knížek, které jsem mnohokrát četla. Myslím, že to vystihuje i povahu pejska. Je to lišák podšitý, pořád kouká, kde by udělal nějakou kulišárnu, která by někoho pobavila. Není v něm nic zlého, záludného, je to strašně milý, hravý zvíře.

"Saturnin" je vaše nejoblíbenější kniha?

Mám tři nejoblíbenější a všechny jsou na prvním místě: "Kytici" od Erbena, to byla první knížka, kterou jsem četla. Pak "Babička" od Boženy Němcový a "Labyrint světa a ráj srdce" od Komenského.

Pestrý trojlístek. Prohlásila jste, že jediné skutečné svobodné místo je hlava. Proč myslíte? Spíš mně přijde, že to kolikrát svazuje…

Jak svazovat? Myšlenky vyženete, uděláte si tam prázdno a dáte si tam, co chcete. V hlavě si můžete dělat, co chcete, může se stát a prožít cokoliv, můžete cokoliv zkombinovat, odejít, vrátit se, cestovat do jiných světů, sama, nebo s kým chcete. Tam může být cokoliv, co chcete.