Příběh tohohle koncertu - a vlastně i návazného turné a natáčení s Livin Free - se začal psát už v roce 2021. Tehdy Winston Watson mířil na šumperský festival BluesAlive, aby zde představil speciální dylanovský program s Robertem Křesťanem a Druhou trávou. Jenže do plánů hodila vidle nemoc, a Watson zůstal na ocet. Na poslední chvíli se podařilo poskládat doprovodnou kapelu, která s ním set odehrála.

Jádro tehdy i nyní tvořil Jan Holeček a basová legenda Vladimír Guma Kulhánek, v Šumperku je s kytarou doplnil Tomáš Frolík (The Bladderstones, Krajina Ró) a saxofonista Vladimír Boryš Secký. První dva a poslední zůstali, kytarové povinnosti ve čtvrtek v Besedě zastaly dvě výrazné mladé osobnosti - Jiří Rambousek a Karol Komenda.

Tahle parta se mohla vydat tou nejjednodušší cestou a secvičit večer poskládaný z provařených Dylanových hitů. Možná by se je ani nemuseli učit a na pódiu by je vystřihli na první dobrou. Oni na to ale šli jinak. Jak v průběhu vystoupení poznamenal Honza Holeček: "Budeme hrát spíše soulovější věci, protože nás to víc baví."

A tak mnohem více než do provařených šedesátek sahali do repertoáru z osmdesátých let. Jasně, na povinné "Like A Rolling Stone", "Knockin' On The Heaven's Door" a "Lay Lady Lay" došlo, ale takových povinných by se našlo tolik, že by to pohodlně zaplnilo klasický program.

Ne tak tady. Kromě výše uvedených tak Malostranskou besedou zněly méně zářivé "Gotta Serve Somebody", "Slow Train Coming" nebo "I and I", u které si Honza Holeček skoro vyřval hlasivky. Setlist pak doplnily novinky z připravované druhé desky Livin Free včetně singlovky "From Cradle To Coffin". A to, co jsme slyšeli naživo, znělo velmi lákavě.

Výkon všech muzikantů na pódiu byl velmi soustředěný, bylo nicméně znát, že si celá sestava trochu sedala. Na chyby ale nedošlo, to u hudebníků této zkušenosti asi nehrozí. Samotný vzácný host Watson si to očividně užíval. Jeho hra je spíše úsporná, v zásadě jemná a prostá exhibicí, ale profesionálně přesná - a zároveň plná radosti. Chvíle soustředěného sledování ostatních (hojně to bylo s kolegou z rytmické sekce Gumou Kulhánkem) se u něj střídaly s výbuchy nadšení, úsměvů a radostných grimas.

A tohle hudební štěstí se spolehlivě přenášelo na všechny. Jistá uzavřenost byla znát u dua mladých kytaristů, ale možná to byla jen úcta ke zkušenějším spoluhráčům a důsledek soustředění. Pravdou ovšem je, že se Rambousek, kterému tohle blues-rockové hraní perfektně sedí, a Komenda, nenápadný, ale rozhodně skvělý, výborně doplňovali a více než čtyřicet let starý materiál příjemně mladistvě osvěžovali. Holeček je tahoun, který odolal pokušení zpívat jako Dylan a materiál si opět uchopil po svém, s rockovou ostrostí i soulovým feelingem.

Setkání z kategorie nenápadných. O to ale silnějších. Tak nějak by se dal sumarizovat první společný koncert Winstona Watsona a Livin Free. Nakonec bylo ale v Besedě plno. Oprávněně. Jak často se dostanete na dosah ruky k legendě?