Pokud jen trochu sledujete "kulturně-společenský" tisk, pak vám životní příběh Ládi Boldyho určitě nemohl uniknout. Děcák, pasťák, gang, násilí, vězení, prozření, hudba, deska. Pokud by vám snad tento stručný výcuc z jeho dosavadního života nestačil, přečtěte si biografii na jeho webu, rozhodně je to docela protiklad k neposkvrněným životům členů chlapeckých kapel. Zatímco podobná image (nebudovaná, ale mocně zvýrazňovaná) určitě přitáhne pozornost divaček Novy, na druhé straně určitě hned odpudí spoustu jiných potenciálních posluchačů, kteří by asi snesli to, že se bývalý kriminálník skutečně polepšil a dal se na dráhu slušného člověka, ale asi těžko přenesou přes srdce skutečnost, že na jeho divoké minulosti je postavená reklamní kampaň.

Proces vzniku desky "Vsadil jsem všechno" je ovšem v mnohém nevšední. Kdyby to byl typický produkt, našel by se drsný chlápek, který by uměl trochu zpívat, ten by nazpíval někým jiným složené písničky a bylo by. Jenže Boldy si všech třináct skladeb na desce napsal a otextoval sám a měl je hotové většinou už předtím, než mu byla nabídnuta nahrávací smlouva. Na konečně nahrávce se pak ale podílel pouze jako zpěvák, produkce, aranže a většina nástrojů byla plně v rukou Karla Maříka (Bára Basiková, Robert Urban...), který se tak stává dalším z několika českých producentů, kteří se dokáží o interpreta postarat od A do Z. Kromě něj se pak na nahrávce podílelo několik muzikantů (jako jeho téměř stálý spolupracovník Olda Krejčoves). Podobný přístup, kdy si interpret kompletně složí materiál, ale vůbec se nepodílí na jeho nahrávání, je skutečně poměrně ojedinělý.

Boldymu se rozhodně nedá upřít, že dokáže napsat chytlavé melodie. Spousta písniček se vám zaryje pod kůži velmi rychle, ať už se jedná o dvojici singlů "Vsadil jsem všechno" a "K zemi padá", či další skladby jako "Palác štěstí" nebo "Nevěra". I Mařík svou práci odvedl na úrovni, nahrávka je aranžérsky bohatá a rozhodně nehraje od začátku do konce stejně, kromě kytar a dalších očekávaných nástrojů je velmi osvěžující využití houslí, klavíru či různých píšťal (možná se jedná o samply...) a podobně. Překvapivě dobrý je také projev Boldyho coby zpěváka - snad i proto, že se jedná o jeho vlastní skladby, je výrazově přesvědčivý, intonačně jistý a protože se netlačí do poloh, na něž hlasově nemá, zpívá velmi dobře.

Samostatný odstavec si však zaslouží texty. Samozřejmě vycházejí z Boldyho života, takže se setkáte s vězením, láskou, drogami etc., ale potíž je v tom, že je pro autora metafora asi sprosté slovo. Tak polopatické texty jsem snad ještě neslyšel, jakákoli poetika zůstala za dveřmi studia. A přitom se nedá říci, že by byly "blbé" či rytmicky špatně, jen jsou na můj vkus příliš jednoduché. I když občas se dokáže vytáhnout - takový "Palác štěstí" je jak od jiného textaře.

Boldy bývá často přirovnáván k Martinu Maxovi, protože je to nejjednodušší a zároveň reklamně přitažlivé (oba vydávají u Universalu, který Boldyho jako nového Maxu samozřejmě prezentuje s radostí). Jejich hlavní fanouškovská obec bude asi hodně podobná, ale Boldy se mi jeví jako schopnější skladatel i zpěvák. Nic na tom nezmění ani to, že ve výsledku konečný zvuk jeho u kytary složených písniček velmi ovlivnil producent - od toho přece producenti jsou. Jeho debut tak nabízí příjemný pop, který i přes občasnou polopatičnost textů nabízí i pár témat k zamyšlení.