Jak Combichrist, tak Megaherz si uzmuli svých devadesát minut, ale přece jen první jmenovaní mají blyštivější jméno, a tak úvodní set padl právě na německé veterány. Ještě před nimi si krátké vystoupení střihl německý kytarista Janosch Moldau. Před ne zcela zaplněným hledištěm hrál svůj podivný potemnělý pop nevalné kvality.

Megaherz s pomalovanými obličeji byli služebně nejstaršími interprety večera. Fungují od roku 1993 a společně s Oomph! a Rammstein se řadí mezi zakladatele hudebního subžánru zvaného Neue Deutsche Härte. Rodáci z německého Eichenau platí v rodné zemi (a v sousedním Rakousku) za velké jméno, ale mimo hranice se jim prosadil tolik nepodařilo, zvláště v kontextu s globálními hvězdami Rammstein.

Na jejich pražském setu se trochu ukázalo proč. Megaherz, zvyklí na větší německé publikum, se museli smířit s malým a ne zcela zaplněným klubem Futurum, ale na snažení jim to neubralo. A to i přes zejména zpočátku chladné lidi, kteří kapelu ani neuvítali potleskem.

Svůj koncert muzikanti odpálili titulní novinkou "In Teufels Namen" a postupně odkrývali jednotlivé hudební etapy své kariéry. Ačkoliv se skupina prezentuje jako industriální metal, jedná se spíš o tvrdší rock či, chcete-li, hard 'n' heavy s občas syntetickým zvukem. V zásadě ale sázeli jednu melodickou rockovou pecku za druhou a od poloviny vystoupení už divák nic moc překvapivého neuslyšel. Jejich performanci podrážel nohy i neustále vazbící zvuk, nepříjemně drtící uši.

Megaherz mají určitý klíč, který víceméně opakují a který není nijak složitý. I přes velké nasazení to žádná velká koncertní událost nebyla a ani hit "Miststück" na konci základního setu na tom nic nezměnil. Tahle parta je prostě i přes svou určitou zábavnost naživo trochu fádní.

Na temnější a lákavější notu přijeli zahrát Combichrist. I oni hrají naprosto nekomplikovaný mix industriálu a takzvaného aggrotechu s metalovými kytarami, který funguje především naživo.

Lídr a jediný zakládající člen formace Andy LaPlegua zahájil po krátkém intru svůj set v kapuci a v efektním dýmu, který neustále halil tvář jeho i tváře jeho kolegů do tajemné šedi. Rozhodně to přidalo na atmosféře.

Tempo výstupu bylo solidní a LaPlegua místo mluvení vsadil na množství odehraných skladeb. Hned v první části rozdováděl publikum hitovkou "Get Your Body Beat" nebo šlapavou "Maggots at the Party". Některé známější kusy kapela sice vynechala, ale v tom industriálním oparu a téměř diskotékové náladě to vlastně nevadilo. Combichrist jsou dobří hudebníci a dramaturgové a fanoušky nenechali příliš vydechnout.

Nehudebním rozptýlením byl krvelačný souboj klávesáka se stojanem, který mu dlouhou dobu různě padal, nakláněl se a všelijak mu znemožňoval důstojně hrát. Muzikant se tak po asi desetiminutovém marném boji rozhodl část kláves se stojanem odhodit. Vzhledem k ráznosti celého aktu není jasné, jestli nástroj přežil.

Po snadno zapomenutelných Megaherz se Combichrist ukázali jako skvělá koncertní kapela, která umí vytvořit správně temnou atmosféru a svým tempem strhnout diváka. Díky nim nemuseli návštěvníci odcházet zklamaní.