Na začátku osmdesátých let vtrhla do tehdy zadrátovaného Československa ze Západu takzvaná nová vlna. Přinesla s sebou netradiční hudební postupy, odlehčenost a v jistém smyslu určitý druh bláznovství. V té době vyrůstaly nové kapely jak houby po dešti a ty starší svůj styl rychle přizpůsobovaly onomu znamení doby. Mezi nimi i Abraxas, který do té doby spíše koketoval s art rockem.

V první fázi působili v sestavě kolem Slávka Jandy (kytara zpěv) Miroslav Imrich (zpěv), Ivan Sekyra (kytara), Jiří Cendra (klávesy), Antonín Smrčka (basová kytara) a Ivan Pelíšek (bicí).

Jak už bylo naznačeno, z jejich tvorby byla citelně znát inspirace skupinou Pink Floyd. Tomu přizpůsobovali jak zvuk, tak jevištní show. Ta zahrnovala promítání filmů, projekce diapozitivů obrazů výtvarníka Miloše Kouteckého, světelné efekty a tak dále. Z tohoto období zůstalo několik velmi zdařilých písní ("Muž stroj", "Ptáci", "Cesta jinam I & II" a další), které vyšly pouze na singlech.

Jenže nastoupivší nová vlna, to byla jiná káva. Otiskovaly se do ní všechny možné styly snažící se o experimentální spojení rocku a funku, často s jednoduchou elektronickou linkou a mnohdy dominancí bílého reggae, které tenkrát přinášela skupina Police. Texty byly o běžných, mnohdy až banálních záležitostech ze všedního života. To vše bylo zahaleno až do groteskního hávu.

Nutno říci, že na to tehdejší mladí posluchači slyšeli, a nejen v Československu. Kdo o tom však slyšet ani nechtěl, byli tehdejší političtí pohlaváři. Tak jak k nám nová vlna vtrhla, tak rychle jí byla křídla přistřižena. V exemplárním případě Pražského výběru přímo ustřižena.

Ale zpět k Abraxasu, který chytil ten správný vítr do plachet. Po personálním zemětřesení se po krátkém působení baskytaristy Vladimíra Padrůňka formace ustálila na čtveřici Janda-Imrich-Pelíšek-Ditrich. Právě ta nahrála dlouhohrající prvotinu s názvem "Box" (1982).

Pro ty, kteří tento band znali pouze z tehdejších singlů, EP či pořadu Větrník, to musel být šok. Namísto přemýšlivého rocku se do posluchačových uší valily energické hypnotické linky s přesnou rytmikou a do toho ležérní, odzívaný Imrichův zpěv. Ta tam je složitost a vážnost předchozích kompozic.

Když se podívám na "Box" zpětně po čtyřiceti letech, znovu nacházím tu krásu v jednoduchosti a vůni osmdesátek, které notně nemusely přinášet jen normalizační pop ve formě převzatých písní. Nadále mi v uších zní, jak moc pěkná to byla hudební revoluce, která však byla přidušena.

Dodnes mě neomrzely hity "Každý den jen to jinak", "Země se točí do kola", "Poprvé", "Box", "King-Kong" či "Zoo". Stále si pamatuji, jak byl za výlohou obchodu s gramofonovými deskami vystavený obal oné slečny s vytetovaným logem kapely na rameni, jejíž krásné ženství naznačovalo jen volné triko.

Musím vyzdvihnout, jak je ta kolekce úžasně vyvážená. Jak drží pohromadě a tvoří chutnou poslechovou jednohubku. Není zde slabého místa, snad až na závěrečnou "V baru", která jako by předznamenávala, kam se kapela bude ubírat na další řadovce "Manéž".

Ano, psal jsem o jednoduchosti a nosnosti melodických linek nové vlny, které jsou jaksi automaticky předhozeny před posluchačovu první signální. Ale pod ní se nachází celá složitá orchestrální továrna, která udělá tu černou práci. Stačí se zaposlouchat, jak se proplétají jednotlivé kytary s figurami baskytary či nejednoduchými rytmy bicích. Jak rafinované.

A jaký je vinylový remaster? Oproti originálu, který byl hodně novovlnně navýškovaný, se nová verze zdá více vyvážená do středů, a lahodí tak uchu. Vnitřní obal přináší několik dobových fotografií ze studia. Deska však vyšla bez bonusů a dalších doprovodných dokumentů.

Prvotina "Box" zůstane v diskografii Abraxas nepřekonatelnou. Přinesla deset nezapomenutelných písní, které vynesly partu kolem Slávka Jandy na piedestal hned vedle Pražského výběru, a udělala z Mirka Imricha hvězdu - po odchodu ze sestavy si založil veleslavnou skupinu Tango. Tento vinyl má i po čtyřech dekádách posluchači co říci.