Jak zpívá Karel Gott v písni "Muzika": "Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy." Doba kapel, na kterých vyrůstala současná střední generace, se nenávratně blíží minulosti. Za poslední dobu například nuceně skončil s koncertováním Ozzy Osbourne, plánovaně Elton John, Aerosmith se chystají na poslední turné a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Hudební fanoušci tak stále horlivěji debatují o smyslu revivalů. Samozřejmě - originál je jenom jeden, svým vystupováním a songy, které vymyslel. Musí však být zatraceně dobrý, aby se někomu vyplatilo pokračovat v jeho odkazu. A jako ve všem tu máme dobré kopie i špatné napodobeniny.

A Queenie rozhodně patří k první variantě. Pokud se stanete fanouškem nějakého bandu, častokrát na jeho revivaly pohlížíte skrz prsty, aniž byste si jejich tvorbu poslechli. Videa s ukázkami vystoupení formace kolem Michaela Klucha z několikrát vyprodané O2 arény však ukazují, že tady to je trochu jiná kapitola. A v Chateau Valtice se to potvrdilo.

Queenie mají oproti původním vzorům několik výhod - mohou hrát skladby Queen z desek "The Miracle", "Innuendo" i "Made In Heaven", které původní kapela naživo hrát nemohla, navíc do svého představení (či, jak sami říkají, koncertního divadla) přimíchávají i příměsi ze sólových projektů členů skupiny. Takže ve Valticích zněla rockověji pojatá "Living On My Own" nebo uprostřed pecky "Now I’m Here" útržek z Mayovy krásné instrumentálky "Last Horizon".

Začalo se sice poměrně tradičně - tak jako na posledním turné Queen v roce 1986 - peckou "One Vision", pak už však show nabrala jiný spád. Klucha na začátku možná maličko rozhodil takřka pád na pódiu, brzy se z toho však dostal a nejpozději od "Under Pressure" zpíval ve fantastické pohodě. V původních tóninách odzpíval i všechny vysoké party, které Mercury na vystoupeních taktně obcházel. "Somebody To Love" sice bez sboru nevyzněla tak jako například v interpretaci George Michaela z tribute koncertu z roku 1992, ale to byl naprostý detail.

Velmi slušně zaplněné prostředí Chateau Valtice si muzikanti během chvilky získali na svou stranu. Band šlapal precizně a nabídl vyvážený průřez tvorbou Queen. Proložil jej jediným vlastním songem "Let Me", jenž už je k mání na digitálních službách. Základní set ukončila hymnická "The Show Must Go On". Přídavek potom trval ještě snad půl hodiny, takže se celková stopáž setu dostala až někam ke dvěma hodinám.

Fajnšmekři si zabroukali dle jedné z anket nejoblíbenější píseň anglických řidičů "Don’t Stop Me Now", romantickou a pro Mercuryho svým způsobem osudovou pecku "Too Much Love Will Kill You", až se představení dostalo k závěrečnému trojlístku hitů "We Will Rock You", "Friends Will Be Friends" a "We Are The Champions".

Sympatické je, že kapela stále zdůrazňuje touhu být co nejvěrnější kopií originálu, takže kytaristovy nástroje jako by z oka vypadly Red Specialu Briana Maye, bubeník měl blonďatou kštici, baskytarista tričko à la John Deacon, ale nejvěrnější kopií byl samozřejmě zpěvák Michael Kluch. Všechny ty pohyby, gesta, kudrlinky, plácání se po zadku, ruce sevřené v pěst a samozřejmě fantastický zpěv dávaly alespoň částečně naznačit, jak to mohlo vypadat před těmi takřka čtyřiceti lety na vystoupení legendární britské skupiny.

Na závěr nechyběla ani tradiční královská koruna a hermelín, aby iluze byla dokonalá. Tahle sestava mi připomněla The Backwards z Košic, kteří zase hrají tvorbu Beatles a jsou také takřka dokonalí. A takové revivaly by měly mít i nadále možnost posouvat tvorbu svých originálů do uší dalších generací.