Brutal Assault není Colours of Ostrava, ale smůla se letos nevyhnula ani jaroměřskému metalovému podniku světové úrovně. Už před časem svá vystoupení odřekli Anthrax, odpovídající náhradu formátu jedné čtvrtiny Velké thrashmetalové čtyřky se (poměrně pochopitelně) najít nepodařilo. Jen den předem odvolali koncert Overkill, rovněž velké jméno. Ti ale přislíbili svou účast na příští rok a v programu je nahradili S.D.I. - ještě se k nim dostaneme.

No, a konečně v sobotu, a to trochu předbíháme, svůj set zrušili Mantar. Jejich slot na Obscure stagei zaslouženě převzali domácí harcovníci Hypnos. Nic proti Colours, ovšem tady byly všechny tyhle změny komunikovány včas a jasně buď v aplikaci nebo na centrální obrazovce mezi Marshall a Sea Shepherd stageí.

Organizátoři si poradili s rozmoklým areálem (v pátek už bylo nicméně takřka sucho) a bryskně vyřešili i věčný špunt v průchodu Octagonem. A to poměrně logicky: v těch nejvytíženějších hodinách, kdy se ve stísněném prostoru hrálo, ho zjednosměrnili. Krok za mě rozhodně kladný.

Pohyb občas zatuhnul, člověk toho nachodil více, ale přesto se to alespoň hýbalo. Věřím, že to vydrží i do dalších let. Pokud se tedy zase nevrátí koncerty na poněkud zastrčenou Bastion stage, kde to letos zakázal statik. Pak by se z Octagonu stala opět klidová zóna s hospodou a prostorem pro Meet & Greet. Současná podoba s hlukem probíhajících vystoupení zrovna moc prostoru ke kýžené komunikaci s kapelami při podepisování a focení nenabízí. Ale jinak patří pořadatelskému týmu jen samá chvála.

V pátek mám plán zůstat déle než obvykle a do areálu mířím až se setem spolehlivých Krisiun. Hrubý death metal tří sympaťáků z Brazílie mě bavil už před lety na témže místě, baví na deskách a zklamán jsem nebyl ani letos. Jen ten zvuk - opět poněkud přehulený a méně čitelný, než na jaký jsme u oblíbeného festivalu zvyklí. Škoda, škoda.

Podobně na tom byli i Nile, kteří svůj death čeří exotickými melodiemi a tu správnou kulisu jim vytvořilo nepříjemně pálící slunce.

Cro-Mags na zadní Obscure stagei uzavřeli onu již několikrát zmiňovanou hvězdnou trojici otců zakladatelů poctivého hardcoru, kteří letos do Jaroměře dorazili. Harley Flanagan je člověk, který dost pravděpodobně může za to, že něco jako NYHC existuje - a de facto i za to, že na Brutalu se ve středu ukázali Agnostic Front a ve čtvrtek Biohazard. A o zástupech následovníků ani nemluvě. Cro-Mags hrají punkově nasraně, metalově hutně a tomu chlapíkovi na jevišti by těch skoro šedesát hádal málokdo.

Jestli hledáte v moderním blacku kapelu, jejíž hudba se zarývá skutečně hluboko, zkuste Humanity's Last Breath nebo Wiegedood. Tvorba druhých jmenovaných stojí na dvojici kytar a bicích, neutuchajícím tlaku, bolestivém vokálu a jemných repetitivních kytarových linkách. Samotné propojení těchto prvků je v zásadě jednoduché, jejich koncert ale dovede emociálně vysát.

Chlad, bezcitnost, bolest lidské existence, jež ožívá přímo před očima. A přesto jsem zrovna u jejich koncertu zažil jeden z nejlidštějších momentů. Postupně se v davu objevili tři vozíčkáři - kdo by byl řekl, že je Brutal Assault bezbariérový festival -, načež se publikum rozestoupilo a uvolnilo jim místa u zábradlí. Inu, metalová komunita.

Tohle chtělo pauzu, dlouhou pauzu. Do víru dění se vracím právě ve chvíli, abych byl svědkem nejlepšího setu letošního ročníku. Zeal & Ardor, tedy projekt švýcarského muzikanta Manuela Gagneuxe, spojil to, co všichni ostatní zavrhli jako totální nesmysl: gospel, spirituály - a black metal. Výsledkem je avantgardní směs, která na jeviště přivezla tři vokalisty, dvě hutně nazvučené kytary, bicí a basu.

Výsledek měl těžko uvěřitelné grády. Z desek jsou Zeal & Ardor skvělí, naživo je jejich energie snad dvojnásobná. A navíc je to parta sympaťáků, jejíž frontman neváhá přerušit koncert, aby davem mohlo projet hasičské auto.

Následující Obituary působili po něčem takovém prostě strašlivě bezzubě. Jejich uštěkaný jižanský death metal je už bohužel tak nějak za zenitem a nemá ani ten retro feeling, který tak baví u Dismember, I Am Morbid nebo sobotních Deicide. Paradoxně je u nich nejlepší šťavnatá úvodní instrumentálka "Redneck Stomp" a závěrečná klasika "Slowly We Rot". To mezi tím zkrátka trochu prošumělo.

Mnohými true metalisty proklínaná diskotéka Perturbator dostala mnohem časnější slot, než bývá u čistě elektronických projektů na festivalu zvykem. A přitáhla slušně zaplněný plac. Synťáky, osmdesátková poetika, riffy a chytře řešená vizuální stránka postavená na konstrukci z neonů. Je libo pentagram? Není problém. Ostatně, jako by ani muzikanti na pódiu neexistovali. Tonuli ve stínech a cíleně pracovali s odosobněnou, takřka robotickou estetikou.

Mizím před koncem setu francouzského muzikanta a u Obscure stage se nestačím divit. Ani ne tak tomu, že domácí Cult of Fire proměnili jeivště v indický chrám, kterému dominoval oltář se svícemi a dvojice soch kober, v nichž seděli kytaristé, ale hlavně tomu, jak moc našlapáno měli. Hustý zástup lidí se táhl až téměř ke stánku s merchandisem a protlačit se kamsi dopředu bylo prakticky nemožné.

Tahle kapela od chvíle, kdy se na Brutalu představila v Octagonu, neuvěřitelně vyrostla. Dělá se vzácnou, koncertuje málo, doma ještě méně, ale příště už to bude na hlavní hrací čas na jedné z centrálních scén. A přijet může klidně se silným materiálem z desek "Ascetic Meditation of Death" a "Moksha/Nirvana". To, co tahle banda dělá, má doopravdy ksicht a přesah. A očividně to táhne.

Konec S.D.I., kteří rychle zaskočili za zrušené Overkill, mě utvrdil v tom, že to nebyla náhrada úplně srovnatelná. Německý dřevní speed metal lze jen těžko porovnávat s americkou thrashovou školou a to, co jsem měl možnost slyšet a vidět, působilo tak nějak zábavově.

Zklamáním bohužel byli i Gorgoroth. Svého času jeden z klíčových spolků druhé vlny severského black metalu přijel do Josefova bez kapelníka (a jediného původního člena) Infernuse - a byl to jen mihotavý stín důležité skupiny. Žádná show, jen spousta póz. I ty hřebíky na rukách jsou nějaké krátké.

Jo, kde jsou ty časy, kdy formace šokovala bigotní Polsko, když v jednom z tamních televizních studiích vystoupila na pódiu s ostnatým drátem, dvacítkou uťatých ovčích hlav a nahými lidmi na křížích. Tady jsme dostali jen červené světlo a poněkud zamřelý black bez chuti a zápachu. Chtěl jsem je vidět, ale odcházím zklamán.

Ano, i to jsou festivaly. V jednom dnu si můžete sáhnout na vrchol a pak přijde set, který těžce zklame. Jak to bude v sobotu?