Letos devatenáct let staré "Nanoalbum" má v srdcích mnoha lidí, včetně spousty redaktorů musicserveru, své nezastupitelné místo. Tata Bojs za desku získali čtyři Anděly, a jakkoli si jejich tvorba udržuje stabilně vysokou kvalitu, tahle nahrávka i díky koncepčnímu příběhu z jejich diskografie vyčnívá. Kromě turné v době vydání ji kapela celou živě zahrála už jen jednou - před několika lety v Centru současného umění DOX v rámci výstavy ke třiceti letům na scéně.

Pořadatelé hlučínské přehlídky Štěrkovna Open Air si však chtěli splnit sen vidět "Nanoalbum" opět naživo a skupina jim ráda vyhověla. Jak ale muzikanti ve čtvrtek v noci zjistili, i když řadu fanoušků provedením tohoto legendárního díla na břehu hlučínské Štěrkovny potěšili a sen jim opravdu splnili, naprostá většina příchozích vůbec netušila, která bije. A to se odrazilo na jejich reakcích a následně i na kapele na pódiu.

Štěrkovna je totiž sice poměrně velký festival s opravdu krásným a vychytaným areálem, ale jeho návštěvníci se z naprosté většiny skládají z lidí, kteří si jdou zazpívat refrény s Mirai či jakékoli jiné hitovky z rádia. Bohužel ale naprosto netuší, jak si užít koncerty hudby, kterou neznají.

Je naprosto legitimní, že u podobných akcí s pouze česko-slovenskými interprety jde v prvé řadě spíše o společenskou událost a zábavu než o muziku, ale Tata Bojs tak s písničkami z "Nanoalba" narazili na téměř neprostupnou zeď mlčících a stojících lidí, kteří vystoupení pozvolna opouštěli, čehož si hlavně Milan Cais všímal a náladu mu to rozhodně nezvedalo.

Přesně naopak. Místy se proto snažil doplňovat Halova vodítka a měl tendence vysvětlovat příběh, téměř u konce pak prohlásil, že to je určitě naposledy, co hrají celou desku naživo, protože "that's enough".

Ty, kdo mají "Nanoalbum" naposlouchané tam i zpátky, čekal ale životní zážitek, u něhož ani nedoufali, že se ho ještě někdy dočkají. Koncert sice provázely i další menší problémy - tablet, na němž měl Cais při Halových vodítkách kreslit, nefungoval, a samotným, Mardošou odříkaným vodítkům nešlo téměř rozumět -, skupina však nahrávku jinak předvedla téměř dokonale a s naprosto skvostným zvukem.

Ten byl ostatně velkým kladem všech setů na Štěrkovně, což na menších open-airech nebývá úplně zvykem. Dušan Neuwerth umí vykouzlit nádherný sound snad téměř všude, tady měl ovšem práci asi poměrně usnadněnou.

"Nanoalbum" si možná prožilo svou živou derniéru, na druhou stranu se jednalo také o premiéru na festivalu a vůbec první provedení s Matějem Belkem. Jakkoli byl Jiří Hradil jako součást kapely skvělý, Matějovou výhodou je jeho umění hrát na spousty nástrojů, takže kromě kláves mu často na krku visela kytara. Zběsilé pecky "Boj" a "Nemocná" tak díky kytarovému dvojzápřahu získaly ještě větší náboj a na pódiu se během nich rozpoutalo naprosté peklo. Pod ním však bohužel ne.

Obě ženské role, tedy Elišku a 90-60-90, opět zastala Klára Nemravová, na níž byla při úvodní písničce "Elišce" patrná tréma a nervozita, postupně ale získala sebejistotu a zbylé songy, v nichž účinkovala, pojala bravurně. V "Léčiteli" nahradil Jiřího Schmitzera sám Cais, který sice místy sklouzl téměř až na hranu parodie, ale naštěstí jen během pár okamžiků, jinak podal výkon na hranici svých hereckých možností. Husí kůže se každopádně dostavila.

Skupina živé provedení příběhu ukončila až po půlnoci a zahrála ještě několik písní do tance. A protože na místě zbyli hlavně skalní příznivci a Tatáči sázeli jen skvělé a zábavné hitovky, podařilo se lidi nejen trochu roztancovat, ale u "Pěšáků" samozřejmě i rozezpívat. U "Zvonů" se na pódium snesla velká disco koule, kterou Cais rozhoupával tak mocně, až se ostatní hudebníci na pódiu občas báli, že je sejme. I sám bubeník a zpěvák se nakonec tak rozohnil, že vytrhl mikrofon z prodlužovačky a kus skladby odzpíval na aparát, jenž původně sloužil Halovi.

Konec dobrý, všechno dobré. Jen osobní dovětek - už nikdy, nikdy bych nechtěl, aby kapela své koncerty uzavírala "Růžovou armádou". Za ty roky už jí mám plné zuby. Sice nakonec samozřejmě skáču, tančím a zpívám, ale... prosím, už ne. Růžovky už prostě bylo dost.

Zažil jsem mnoho vystoupení Tata Bojs a neváhám je označit za nejlepší českou živou kapelu. Jen za posledních osm měsíců jsem je viděl čtyřikrát (s Janáčkovou filharmonií v ostravském Gongu, na Rock for People a opavském Slunovratu), večer na Štěrkovně si ale budu pamatovat určitě nejvíce. Byl to výborný nápad, za který můžeme odvážným pořadatelům opravdu zatleskat, ale ve výsledku šlo o špatné místo, špatný čas a hlavně pro špatné publikum, které v naprosté většině ani netušilo, jakému mimořádnému zážitku je přítomno.

Nešlo si nepředstavit, jaká by při stejném koncertě vládla atmosféra třeba na sotva patnáct kilometrů vzdálených Colours of Ostrava. To se tak občas stane, že se dění na pódiu nepropojí s lidmi, kteří stojí pod ním. Zážitek to ale i přes všechna negativa byl mimořádný. Díky za něj.