V muzice - a v umění obecně - platí, že ty nesilnější emoce dokážou vykřesat ta nejlepší díla. Obrazy, knihy, hudební alba jsou pak katalyzátorem skutečných prožitků, odrazem niterných bolestí i radostí a nikoliv jen, v jistém ohledu, emociální fikcí. Ta sice může být uvěřitelná, v daném okamžiku může mluvit vnímajícímu z duše, ale nakonec zůstává jen představou této emoce. Silný zážitek se prostě propíše a uměleckému vyjádření dá jakési razítko autenticity.

Že bude jedenáctá řadovka od Foo Fighters reakcí na nečekanou smrt bubeníka Taylora Hawkinse, bylo jasné už ve chvíli, kdy ji kapela ohlásila. "But Here We Are" je ve stejnou chvíli poctou zesnulému kamarádovi, zhudebněným truchlením i jasné prohlášení v duchu "Jsme tady a rozhodně nekončíme". A právě tento moment, úmrtí klíčového člena party, pomohl Foos stvořit jednu z nejlepších, dokonce možná nejlepší nahrávku kariéry.

Takhle, sestava kolem Davea Grohla si stabilně drží kvalitu. Všechny její desky jsou solidní, mají nosné nápady, energii. Není divu, že z klubovky vyrostli v jednu z největších formací na současné rockové scéně a žádným překvapením nejsou ani vyprodané stadiony a headlinerské sloty na festivalových soupiskách.

Jdeme-li hlouběji do jejich tvorby a do jejich studiovek, pod chytlavostí a solidností se toho bohužel mnoho neskrývá. Poněkud generický, na první dobrou přístupný materiál vyvažuje hraní se srdcem na dlani, ale tím to ve většině případů končí. Smrt uštědřila Foo Fighters obrovský kopanec - jenže ten v nich dokázal vykřesat jiskru, která tam už dlouho nebyla.

Když frontman před lety křičel: "Here comes my hero!" bylo to gesto. Když nyní končí album "But Here We Are" písní "Rest" a opakujícím se dvojverším "Rest, you can rest now / Rest, you will be safe now", který se mění z bolestného křiku po konejšivé pohlazení a zpět, je to emoce, opravdová, až na dřeň prožitá.

"It came in a flash, it came outta nowhere / It happened so fast, and then it was over" - jsou první dva verše nového díla. Pak následuje do textů a do muziky vtělený příběh o vyrovnávání se se ztrátou se vším, co k tomu patří. Záblesky naděje ("Over it, think I'm getting over it") střídá poznání, že vlastně neexistuje způsob, jak se těchto jizev zbavit.

Na mnoha místech se Grohl ztrácí pod návalem emocí, hledá svého spoluhráče a nachází jen prázdné místo, které už nic úplně nezaplní. "Would You Be Fine?" ptá se v učebnicové stadionové baladě "Beyond Me" (už vidím ten les mobilů a slyším sborový zpěv) a přemítá nad Hawkinsovým předčasným odchodem. Vše vrcholí v desetiminutovém, dynamickém opusu "The Teacher", který je zároveň posledním sbohem, ale i ódou na život, který se musí žít "dech za dechem", a ten vzduch, který nám zbývá využít pro konání dobra.

Kolekci nicméně definitivně uzavírá až výborně vygradovaná skladba "Rest", která skládá poctu nejen Taylorovi, ale všem, které kapela a fanoušci na společné cestě ztratili. Obloukem se v ní ještě vrací motiv z prvního singlu "Under You".

Skupině Foo Fighters nikdy nebyl cizí patos a i tady jsou momenty, kdy se Grohl pohybuje na tenké hraně klišé. Jenže pokud je za těmi mnohokrát slyšenými obrazy obsah v podobě reálného prožitku, je to nejsnazší cesta, jak se dostat k srdci posluchače. A tady to vyšlo.

Písně samotné se opírají o solidní songwriting, kapele se stále daří sypat z rukávu chytlavé rockové skladby. Ty sice nejsou nikterak objevné, vyrůstají z toho, co už si muzikanti na minulých řadovkách velmi dobře osahali, stále je to ale velice solidní řemeslo disponující nosnými melodiemi, říznou rockovou energií a tak akorát vypjatou emotivností. Bolest, vnitřní strachy a nejistotu se podařilo proměnit ve skutečně očišťující a emocionálně opravdové album, které je terapeutické, ale zároveň nezapomíná na to být i skvělou muzikou.

Na "But Here We Are" zůstalo z Foo Fighters to dobré a přibyla rovina osobního prožitku. Výsledkem je výborná deska, která míří v jejich diskografii hodně vysoko a rozhodně ji uvidíme v letošních výročních žebříčcích. Foos zkrátka chytili druhý dech.