Formaci Radosta dali dohromady zkušení muzikanti, kteří si prošli společným hraním ve skupinách Agnus Dei, Space Jam Group nebo Positive Mind. Jejich debut "Dvanáctisměna" je albem, které otevírá další jejich působení. A jakkoliv je koncepčně velice sevřený, členové bandu samotní hledí dál a rozhodně by prý nemělo zůstat pouze u jednoho počinu. Jen se prostě dere na mysl otázka, jestli si na sebe hudebníci neupletli bič, který jim bude další kroky komplikovat.

Nahrávka ve svém hlubokém provázání se snímkem "Kulový blesk" totiž kapele poněkud zužuje manévrovací prostor a chtě nechtě vytváří nějaká očekávání. Ale nepředbíhejme, zůstaňme teď a tady. Kolekce nabízí dvanáct skladeb, každá z nich je pojmenovaná po jedné postavě (případně rodině) zapojené do oné titulní dvanáctisměny. Nad nimi stojí na přebalu vypodobněný doktor Radosta, který svou píseň - možná trochu paradoxně - nedostal.

Texty (například ve skladbě "Operní mistr Bílek", klipem vybavené "Máňa" nebo "Kadlecojc") jaksi doplňují a prohlubují původním scénářem často jen letmo načrtnuté charaktery. V těchto chvílích je Radosta nejsilnější.

Druhou skupinou písní jsou v zásadě instrumentální kusy, v nichž se na kytarový základ, osvěžený jemnými dechy, vrší samplované dialogy z filmu a tu a tam krátká, jen několikaveršová pasáž.

À propos - ukázky z "Kulového blesku". Ty jsou nedílnou součástí celého konceptu a trochu brání tomu vnímat album "Dvanáctisměna" čistě jen jako muziku. Tam, kde se s nimi pracuje jako s hudebním materiálem, v novém kontextu - typově songy "Jechová" nebo "Knotek" -, zapadají do muziky přirozeně a je to skutečně hravé a kreativní. Jinam ale (například "Ing. Severín") jsou části z filmu naroubovány jen proto, aby zapadly do konceptu, a z poslechu, obzvláště opakovaného, to trochu vytrhává.

"Dvanáctisměně" nescházejí nápady, instrumentální hravost i paradox toho, že v komediálním rámci nachází značný podíl existenciálna (viz "Máňa"). Samotný koncept muziky prosycené filmovými úryvky se vyčerpá bohužel docela rychle. Méně by v tomto případě bylo více. Radosta sama sebe uzavírá do pomyslného vězení, které jí nedává mnoho manévrovacího prostoru. Ono to, podobně jako v "Kulovém blesku", nakonec všechno zapadne na místo, ale cesta k cíli je poněkud klopotná. Do budoucna pak bude jistě stát za to sledovat, jak si bez opory v mimohudebním kontextu kapela poradí. Věřím, že dobře. Bude mít totiž volné ruce.